The Voice In My Head

#22

Pohled Pavla

Vzbudil jsem se v zaparkovaném autě. Byl jsem tam sám ale bylo to někde uprostřed lesa. Sakra kde to jsem? No to je teď asi jedno hlavně musim utéct. Jen svázané ruce? Pfff, brnkačka. Povedlo se mi vyklouznout z provazů. Ten co je vázal evidentně nechodil do skauta.
Najednou jsem ale pocítil strach. Hodně hodně silně. Ale nebyl to můj strach. Byl to strach...Štěpána. On je někde tady?!
Teď jsem měl jen dvě možnosti za 1) jít k té chatce co byla vedle mě nebo za 2) utíkat někam hluboko do lesa.
Ale podle přibližucích se kroků z poza dveří jsem usoudil že moc času na rozmyšlenou nemám.
S maximální rychlostí jsem se tedy rozběhl do lesa. Nevěděl jsem kam běžím, jednu věc jsem ale věděl jistě. Čím dál jsem byl od té chaty pocit Štěpánova strachu slábl. Sakra! Nemůžu ho tam přeci jen tak nechat.
Po asi kilometrovém běhu jsem se zastavil a opřel se o strom. Musím se vrázit, musím Štěpánovi pomoc...

Pohled Štěpána
Zrovna když se David chystal na další kolo tak někdo bez zaklepání vtrhnul do dveří:
"Šéfe? Jen jsem vá-" když nás uviděl zadrhl se a zakryl si oči "omlouvám se že vás vyrušuju při vaší 'práci' ale...jen sem vám chtěl říct že ho mám."
David se bez jediného slova obléknul a vyrazil za ním.
Jen jak se za nimi zaklaply dveře ztáhnul se mi žaludek. Doufám že Pavlovi nic neudělali. Prosím Pavle že si v pořádku...
Najednou jsem ale uslyšel křik.
"Jak myslíš že 'asi' zdrhnul! Sakra! Ty si takovej idiot! Na co civíš. Jdeme ho najít!" uslyšel jsem prásknutí dveří a potom už jen otočení klíče v zámku. Teď musím Pavlovi moci využít dokud je to možné. Pavle nevracej se ke chatě. Pavle nevracej se ke chatě...pořád dokola jsem to opakoval a doufal že mě uslyší...

Pohled Pavla
Když jsem se opíral o strom a rozdýchával svůj běh uslyšel jsem jedinou věc která mě dokonale postavila na nohy. Pavle nevracej se ke chatě. Stále dokola a dokola.
Promiň Štěpo. Vztal jsem a rozběhl se směrem kde jsem si myslel že byla ta chata. Došlo mi že tam je a že se mě snaží chránit ale já ho tam nemohl jen tak nechat!
Když jsem běžel uslyšel jsem hlasy a tak jsem rychle zalezl do nejbližšího křoví a vše pozoroval:
"Kam mohl zdrhnout?!" řekl naštvaně chlap kterého jsem nikdy neviděl. "Nevím šéfe ale podívejte tady jsou stopy" řekl ten druhý. Tohohle jsem od někud znal... To je ten sanitář!
"Výborně. Teď už tě nebudu potřebovat. Díky za pomoc, idiote." vytáhl zbraň... Jen pár vteřin a lesem se ozvala obrovská rána. On...on ho...zastřelil.
Jeho bezvládné tělo se sesunulo k zemi. Musel jsem si zakrýt pusu abych nevykřikl" Stejně jsem tě vždycky nesnášel" řekl ještě než se rozběhl dál po mých stopách které stejně za chvíli končily. Rychle jsem se zvedl a v té největší rychlosti jsem se po svých vlastních stopách dostal k té chatě. Vyběhl jsem ke dveřím a snažil se vzít za kliku ale bylo zamčeno. Snažil jsem se je vyrazit a kupodivu se mi to povedlo. Vběhl jsem dovnitř a prohledal všechny místnosti kromě poslední. To musí být ono! Když jsem ale otevřel dveře naskytl se mi pohled na svázaného a vysíleně ležícího Štěpána. Rychle jsem se k němu rozběhl a začal mu rozvazovat provazy. "Pavle...co tu děláš?! Jdi! Rychle!" řekl vyděšeně. "Pššš. Neboj. Uklidni se, už je to v pohodě" nebo jsem si to alespoň myslel. Když jsem byl ale u podledního uzle. Štěpán se za mě vyděšeně koukl. Najednou jsem ucítil něco studeného na mém spánku:"teď se ani nehneš..."

Hahaha už jste si mysleli že jste se mě zbavili? Nenene mě se jen tak nezbavíte:D i když stejně by to asi nikomu nevadilo kdybych zmizela:D a teď k tomu proč jsem nepsala. No... Neměla jsem čas protože jsme se s kamarádama upsali do něčeho co teď MUSÍME dodělat (a je to teda rakovina, to vám povim):D teď budou asi části vycházet s trochu větším odstupem než jsem byla zvyklá. Omlouvám se a #BaxČus:D