The Voice In My Head

#15

Pohled Štěpána

Ležel jsem na zemi v tom skladu a koukal na známou postavu. Byl to ten sanitář kterého jsem zmlátil když jsme s Pavlem jeli do nemocnice.
"Tak co ty šmejde? Myslel sis že to nechám jen tak?" jen jsem tam seděl a koukal jak se ten idiot prochází kolem mně. Nebál jsem se ho. Byl jsem tak nějak zvyklý na tělesné tresty. David mě dostatečně zaučil. Alespoň k něčemu mi ty dva roky u něj byli.
"Nebudeš mluvit? Ani se nebudeš pokoušet utéct? Hm, dobrě lepší pro mě." řekl s tím svým debilním úsměvem. Najednou jsem ucítil první ránu která padla na můj obličej. Dalších pár ran do obličeje. Měl jsem roztržený ret a tekla mi krev z nosu. Když ho přestal bavit obličej přesunul se k hrudníku. Jen jsem tam bezvládně ležel a nechal ho aby mi kopal do břicha. Možná jsem se měl alespoň pokusit se mu bránit ale on byl tak dvakrát větší a silnější tak jsem se rozhodl že to asi nemá smysl. Možná kdybych se bránil dopadl bych hůř.
"Škoda že tě nemůžu pořádně zřídit. No nevadí, myslím že to pro dnešek stačí. Ale tohle není naposled co se vidíme na to ani nemysli. Tedy...pokud nechceš aby se něco stalo tomu tvýmu přítelíčkovi." v tu chvíli jsem se zděsil. Kdyby ublížil Pavlovi tak ho zabiju.
"No dobře tak ahoj příště. Štěpáne" s těmihle slovy a usměvem na rtech opustil sklad. Zvedl jsem se a zamířil ven. Když jsem byl na chodbě uvědomil jsem si že mám asi pořád obličej od krve. Zašel jsem tedy na záchody co byly hned vedle skladu takže mě nikdo neviděl a neptal se mě co se mi stalo.

Na záchodech jsem se podíval do zrcadla a zjistil že to je jen trochu roztržený ret a krv z nosu. O tomhle Pavlovi neřeknu. Nechci aby se do tohohle zapletl i on.

Umyl jsem trochu té krve a začal přemýšlet o tom co ten idiot říkal. 'Tak ahoj příště, Štěpáne' tak za a) jak to že zná moje jméno? Ne v pohodě určitě mu to řekla nějaká sestřička. Klid. A za b) jestli bude nějaké příště tak se stěhuju. Kam bych se chtěl stěhovat když nemám absolutně nic.

Z mého přemýšlení mě vyrušilo otevření dveří ve kterých stál...Pavel.

Pohled Pavla

Po tom co matka odešla přemýšlel jsem kam asi šel Štěpán že mu to trvá tak dlouho. Začínal jsem se i trošku bát ale jsme v nemocnici tady se mu nemůže nic stát. Když v tom jsem znovu slyšel jeho hlas
Tohle nemůže dopadnout dobře
Docela jsem si oddychl když jsem slyšel jeho hlas. Nevím proč ale nějakým způsobem mně to uklidňovalo. Ale vůbec jsem nevěděl co myslí tím že to nemůže dopadnout dobře. Nesmím ale znovu začít mít ty svoje teorie. Stačilo mi to minule když jsem se kvůli tomu málem zabil. Teď zpětně toho lituju. Už to nikdy neudělám. Už jenom kvůli Štěpánovi ne. Miluju ho a nechci aby se trápil.

Přišlo mi že už je pryč vážně dlouho a tak jsem se rozhodl ho jít hledat. Prolezl jsem celou nemocnici. Jediné místo kde jsem nebyl byly záchody. Vydal jsem se tedy jejich směrem. Už jsem byl je pár kroků od dveří když jsem znovu uslyšel Štěpánův hlas
Kam bych se chtěl stěhovat když nemám absolutně nic.
Otevřel jsem dveře a za nimi stál Štěpán opřený o umyvadlo. Bingo!
"No konečně" povzdech jsem si s úsměvem.
"Prolezl jsem celou nemocnici abych tě našel"
"To je hezký že se staráš" usmál se (bylo poznat že falešně) když si mě přitáhl do polibku.
"Máš roztržený ret. Co jsi dělal prosimtě?" řekl jsem s trochou starosti v hlase.
"Jen jsem se kousnul" znovu se falešně usmál. Něco s ním nebylo v pořádku. I ten polibek byl takový...zvláštní. Něco mu je a já chci zjistit co...

Tááák další část je tu. Zase po dvou dnech protože se mi tahle část jednou vymazala a já jí neměla vůtbec chuť psát znovu. No nic teď už je tu takže je všechno v pohodě. Tohle zatím bude všechno tak zatím #BaxČus :D