Hope and her family

12. kapitola- Rozhodnutí

  Nebyla jsem tu sama. Ani nevím kde to vlastně jsem. Poslední co si pamatuji je jak jsem ležela tátovi v náručí a on mě utěšoval a hladil mě po vlasech. " Je tady někdo?" Můj hlas se trochu třásl a nebyla jsem si jistá, zde chci znát odpověď ale co. Zkusila jsem jestli je moje hybridní část pořád zastavená, ale nebyla. To bylo dobře. Cítila jsem se víc v bezpečí. Pořád mi nikdo neodpovídal, ale já věděla, že tu nejsem sama. " Haloo?" " Zlato já jsem tady." Slyšela jsem tátův hlas. Šla jsem za ním a uviděla ho jak se sklání nad mrtvolou nějakého chlapce. " Kde to jsme a kdo je tohle?" Zeptala jsem se a ukázala jsem na chlapce který se válel na zemi v kaluži vlastní krve. " Jsme v tvé hlavě. Omdlela jsi a já se ti dostal do hlavy abych zjistil co ty hlasy chtějí. No a teď jsme v tvém svědomí a ta mrtvola asi na něco upozorňuje." Přišla jsem k tomu chlapci blíže abych se na něj podívala. Otočila jsem ho a poznala v něm toho kluka kterého jsem naháněla jako kočka myš. Přikázala jsem mu aby začal utíkat a pak jsem si s ním hrála. Zabila jsem ho. " Budu hádat." Řekla jsem a otočila jsem se na tátu klečícím nad tělem. " Moje svědomí se mi snaží říct, že jsem vrah a monstrum?!" Táta se na mě podíval.  Po té vstal a podíval se mi do očí. " Ty nejsi žádné monstrum. Jasné? Jsi jen tak trochu po mě. No hodně po mě." Zasmál se a já se musela zasmát taky. " Takže ty jsi tohle taky někdy udělal. Zabíjel si lidi jen pro vlastní potěšení?" Odvrátil oči a jeho úsměv na chvíli zmizel. " Ano. Byl jsem takový. Odvracel jsem se od těch kteří mi chtěli pomoct. Myslel jsem, že to zvládám. Ale opak je pravdou." 

Přestali jsme mluvit a vydali jsme se hledat něco. Nevím co přesně jsme hledali. Prostě něco co nám to všechno vysvětlí. Něco jsme našli. Dveře. Byli celé černé. Přišli jsme k nim. Zastavili jsme se těsně před nimi. " Co je to za dveře?" Zeptala jsem se táty. " Myslím, že jsou to podobné dveře jaké jeden čas viděl i Elijah."  " Jaké dveře?" " Jsou to dveře, za kterými jsou všechny věci za které jsi se kdy obviňovala. Špatné věci. Elijah má skoro stejné jen červené." Chystala jsem se vzít za kliku, ale táta mě zastavil. " Co je?" Ptala jsem se. " Nevím co je za těmi dveřmi. Chci aby jsi se držela u mě." Přikývla jsem a vzala jsem za kliku. Byla tam tma. Teda skoro tma. Uprostřed byla malá svíčka. Děsilo mě to tu. Najednou jsem cítila pocit bezmoci. Strachu. Podívala jsem se vedle sebe. Naštěstí tam táta pořád stál. Šli jsme ke svíčce. Najednou zavál studený vítr a to malé světýlko, ten plamínek zhasl. Nevěděla jsem co se stane a tak jsem chytla tátu za ruku. Abych se cítila aspoň trochu v bezpečí. Někdo mě od něj odhodil. Snažila jsem se k němu dostat, ale nešlo to. Mezi námi byla neviditelná zeď. Ze tmy vyšli nějaké osoby. Osoby v kápích. Každá měla v ruce svíci. " Kdo jste?" Jedna z nich promluvila. " My jsme předci, tvoji předci. Předci čarodějek." " Co po mě chcete?" " To už jsme ti řekli. Chceme aby jsi se rozhodla. Pokud tak neučiníš zemřeš." " Ale mezi čím se mám rozhodnout?" " Musíš nastolit rovnováhu. Můžeš být buď hybrid nebo čarodějka. Obojí ne. Tak mocná bytost existovat nemůže. Vyber si." Stále mluvila jen ta jedna. " To si mám vybrat jako teď hned?" " Nic jiného ti nezbývá. Buď si vybereš hned, nebo tu strávíš zbytek života. Máš na to třicet minut."

Mezi tím v Marcelově vile.

Klaus ani Hope se zatím neprobudili. Leželi na zemi v bezvědomí. Hope ležela Klausovi v náručí. Bylo hezké vidět Klause jako otce. Jak se rve za svoji rodinu. Jak ji chrání, zvlášť Hope. Hope měla na sobě krev. Poslední to u ní nebylo moc divné. Divné bylo když na sobě zrovna žádnou krev neměla. Svoji nebo cizí. Elijah a Kol je chtěli odnést ale Freya je zastavila. Nemohli riskovat, že by se pouto přerušilo. Klaus a Hope leželi dál na podlaze. Neprobouzeli se. To nikoho moc neuklidňovalo. Spíš se báli, zda se něco nestalo. 

V Hopině hlavě.

Už mi zbývalo jen pět minut. Já jsem se pořád nerozhodla. Nechtěla jsem se vzdát ani jednoho. Kdybych byla čarodějka pořád bych měla nějaké problémy s předky. Ale kdybych se stala jen hybridem, tak budu do smrti vypadat jako že je mi 16. " Už jsi se rozhodla?" " Rozhodla, ale potřebuji jednu laskavost." " Tak povídej." Vyzvala mě jediná osoba která se mnou mluvila. " Rozhodla jsem se, že se stanu jen hybridem. Ale nechci do konce života vypadat jako šestnáctka. Nešlo by zařídit abych přestala stárnou v určitém věku?" " To by šlo, a jaký by to měl být věk?" Zamyslela jsem se. Jedno číslo mě napadlo. Byl to takový mezník. " 21." " Dobře. Až se probudíš bude z tebe jen hybrid. Do tvých 21 let budeš normálně stárnou, ale potom už ne. Platí?" Byla jsem rozhodnutá. Definitivně. " Platí." S leknutím jsem se probudila. Táta se probudil hned po mě.  

Konečně v realitě.

Já i táta jsme se probrali. Nic neříkal jenom mě objal. Byla jsem ráda, že už nejsem ta bezcitná vražedkyně. Do obývacího pokoje dorazili úplně všichni. Se všemi jsem se objala. Dokonce i s Marcelem. " Já bych se vám chtěla hrozně omluvit. Promiňte, že jsem vás chtěla zabít. Hlavně se chci omluvit tobě Freyo, za to že jsem ti chtěla utrhnou hlavu." Freya se na mě usmála. " To nevadí. Já jsem si na to zvykla. Holt jsi po tatínkovi." Řekla a vyměnila si vzájemný úsměv s tátou. Do pokoje nakonec dorazil i Kol. " A co já. Mě jsi zlomila vaz. Taky bych si zasloužil omluvu." " Neprovokuj Kole. To že jsem udělala chybu neznamená, že ti ten vaz nezlomím znovu." Usmál se na mě. " To je moje holčička." Řekl táta a objal mě. Musela jsem se usmát. " nechci znít otravně, ale jestli se něčeho hned nenajím asi někooho zabiju. Bože já jsem fakt po tobě co?" Hodila jsem pohled na tátu. " Co se tam vlastně stalo. Myslím v tvé hlavě?" " Musela jsem si vybrat. Jestli budu hybrid nebo čarodějka. Vybrala jsem si to první. S čarodějkama jsem si užila už dost."

Ta je tu další kapitola. Tahle je trochu kratší, ale snad se vám bude líbit. Jinak mi určitě napište do komentářů co zlepšit, nebo co byste chtěli aby se stalo v této FF. AknelD.