Hope and her family

10. kapitola- Změna je život

Cítila jsem se skvěle. Nic jsem necítila. Bolest, strach, smutek. To pro mě nic neznamenalo. Cítila jsem jen a pouze svobodu. Milovala jsem tu moc. Moc dělat to co chcete. Byla jsem silná. Mohla jsem si vzít co jsem chtěla. Vůbec mě netrápilo to, že jsem za sebou nechávala mrtvá těla bez krve. Právě jsme si to namířila do Marcelovy vily. Chtěla jsem se mu odměnit za to co udělal mé rodině. Byla jsem rozhodnutá ho zabít. Dlouze a bolestivě ho mučit. A jednoho dne ho prostě zabiji. Je mi jedno co se ze mě stalo. Už jsem neslyšela pomstychtivé hlasy. Svou magickou část jsem teď vynechala. Nechápu proč mi všichni vyčítají to co se ze mě stalo. Pokud vím, tak mi vyprávěli o svých životech. 

Elijah zabil svoji lásku, protože se nedokázal ovládat. Zabil spousty dalších lidí. Možná i stovky, přece jenom už původní rodina žije skoro 1000 let. Kol zabíjí jen tak z nudy. Rebeca je stejná jako Kol až na to že jich možná nezabila tolik. Finna neznám a navíc ten není tak strašný. No a můj otec je agresivní, výbušný hybrid, který své sourozence uspí dýkami když ho začnou nudit. 

Vážně nechápu proč bych já měla být ta hodná holčička. Teď teprve se cítím dobře. Mocná, neporazitelná, nesmrtelná. Hope Mikaelsonová, dcera Hayley Marchall a Klause Mikaelsona. První původní tribit ( hybrid s mocí čarodějky ). Konečně jsem došla na místo. Do očí mě praštilo velké písmeno M. Vešla jsem bezstarostně dovnitř. Já i ostatní mohli dovnitř i ven kromě Marcela. Vešla jsem dovnitř a hned jsem to ucítila. Pach mé rodiny. Byli tu všichni. Zaposlouchala jsem se. Zajímalo jestli o mě ví. Byli nejspíš v obývacím pokoji. Mluvili s Marcelem. " Musíš nám pomoct. Musíme ji dostat zpátky. Když nám pomůžeš vrátit jí její lidskost možná tě potom pustí. Neříkej mi, že tu chceš shnít na věky." Promlouval mu do duše Elijah. Jako vždy byl zdvořilý a plný naděje. " Jak bych vám měl pomoct. Je silnější než my všichni dohromady." " Ne tak docela. Prakticky nemůže používat magii. Po chvíli se zhroutí a prakticky se nemůže zvednout ani na nohy. To je ta šance. Může použít jen svou hybridní část." Á moje geniální teta Rebeca promluvila. Musela jsem se nad tím pousmát. Oni asi ani neví, že jsem tady a že je odposlouchávám. Nechápu jak si mě nemohl táta všimnout. Asi se teď moc nesoustředí. Je to od nich tak milé. Snaží se mi nabídnout pomoc o kterou nestojím.

Slyšela jsem nějaký pohyb. Vycházelo to z horního patra. Znovu jsem je spatřila. Svoji rodinu. Pohromadě. Zdá se, že mě teď moc neviděli jako někoho jim blízkého. To trochu zabolelo. Bože co to říkám. " Páni, čekala jsem trochu vřelejší přivítání." Trochu jsem se pousmála. Teda myslím spíš takový ten škodolibý úsměv. Ten mám taky po tátovi. Teď jsem za něj vděčná. Pořád tam stáli jak solné sloupy. Slyšela jsem jak několik metrů ode mě někdo stojí a zběsile dýchá. Ten pocit nepřemožitelnosti se mi líbil. Otočila jsem se. Stál tam Marcel. Rychle jsem k němu přiběhla. Začal mi ustupovat. znovu ten úsměv. Nemohla jsem si pomoct. " Jaká náhoda. Zrovna tebe jsem hledala. I když mě trochu znepokojuje vaše spolčení proti mě." Otočila jsem se i na svou údajnou rodinu. Změřila jsem je pohledem. Pomalu scházeli schody. Pořád mě sledovali. Asi čekali co provedu. Neměla jsem v plánu cokoliv udělat. " Ahoj Hope, jak se cítíš?" Zeptala se mě máma. " Upřímně se cítím skvěle. Nikdy mi nebylo lépe." " To ti nevěřím. Tohle nejsi ty." Začala mě Freya poučovat. " Proč myslíš. Já si myslím, že tohle jsem skutečně já. Necítím bolest nebo strach a už vůbec ne smutek. Jenom energii, svobodu a moc." Chvíli nikdo nic neříkal až potom promluvila Rebeca. " Věř mi tohle nejsi ty. Můžeme ti pomoct. Když nám to dovolíš." " Víš co, já nechci aby jste mi pomohli. Nestojím o to. Mohla jsem si vybrat a já si vybrala stranu kde žádná bolest neexistuje. Jen moc a síla." Zdá se, že se jim to moc nelíbilo. " Teď." Vykřikla Freya a způsobila mi neuvěřitelnou bolest hlavy. Marcel mě popadl zezadu a držel mě pod krkem. Zepředu ke mě běžel Kol a v ruce nesl nejspíš injekci s železníkem. Věděla jsem, že musím rychle jednat. Probudila jsem v sobě hybrida a snažila jsem se kousnout Marcela. Povedlo se. Měl v sobě můj jed. Popadla jsem Kola a injekci jsem mu z ruky vyrazila a hned potom jsem mu zlomila vaz. Svalil se na zem. Opět ta bolest tentokrát ta bolest. Cítila jsem, jak mi někdo láme kosti. Tohle Freya neměla dělat. Zlomenou ruku jsem si vrátila do původního stavu. Pokusila jsem se zvednout. Zlomila mi nohu. Tentokrát jsem byla už vážně naštvaná. Rozeběhla jsem se k ní. Najednou mě od ní někdo odhodil. Táta. Nikdy bych nevěřila, že se budu rvát se svým otcem. Ale co řekl si o to. Uvidíme jak si povede.