Hope and her family

9. kapitola- Emoce, co je to?

Utekla jsem. Jen tak. Jako zbabělec. Nechtěla jsem jim znovu ublížit. Možná jsem se měla snažit ale nešlo to. Moje emoce byli silnější než já. Chtěla jsem být s nimi. Chtěla jsem obejmout mámu a nic neřešit. Ty hlasy konečně umlkly. Nevěděla jsem proč jsem je slyšela. Nic podobného se mi nikdy nestalo. 

Mezitím v hotelu.

Klaus se začal probouzet. Elijah mu donesl skleničku s krví aby se postavil na nohy. Klaus ji do sebe hodil na jednou. Nedivím se mu. Byl tam zavřený 16 let. " Konečně, už jsme si mysleli že seš tuhej." " Taky tě rád vidím Kole." Odpověděl mu Klaus. Všichni ho objali. Dokonce i Hayley. " Co je copak nemáte radost, že jste naživu. Proč se tváříte takhle a kde je moje malá Hope?" Zeptal se a po chvíli ticha se mu úsměv na tváři zkřivil do úšklebku. " Co se stalo. Kde je?" Klaus přestával byl příčetný. Byl to zase ten starý Klaus. Agresivní a neochotný o čemkoliv diskutovat. Klaus přešel k Elijahovi. Chytl ho pod krkem a spustil. " Hned mi řekněte kde je moje dcera? Jestli se jí něco stalo tak si mě nepřejte." " Je pryč. Před chvílí utekla." Vypadlo z Elijahe. Klaus ho pustil a Elijah začal lapat po dechu. " Freyo proveď lokalizační kouzlo. Hned!" Freya radši udělal co jí nařídil aby se nenaštval ještě víc. Kouzlem zjistila, že je Hope v jednom lese nedaleko odsud. Klaus se vydal za Hope. Ostatní chtěli jít taky. " Vy zůstaňte taky. Chci si s ní promluvit o samotě." Nikdo ho nazastavil. Klaus nasedl do auta a vyrazil k lesu. 

V tu dobu v lese.

Z Hopina pohledu.

Uslyšela jsem jak se ke mě někdo blíží. Slyšela jsem jak praskají větvičky. Pro jistotu jsem se připravila na útok. Protože kdo by asi byl v tuhle dobu sám v lese. Teda krom mě. Bylo už dost pozdě. Všude byla tma. Cítila jsem to. Ten pach mi byl povědomí, ale nemohla jsem ho nikam zařadit. Z poza stromu vylezla nějaká postava. Poznala jsem, že to byl muž. Byl vysoký a celý v černém. Začala jsem výhružně vrčet. Sice jsem neměla pocit že by mi chtěl ublížit, ale občas vás vaše instinkty zklamou. Tohle byla další výhoda toho když jste byli hybridem. Ve tmě jste viděli dokonale a dokázali jste někoho najít nebo poznat pomocí pachů. Rozsvítila jsem svoje zlaté oči a připravila jsem si tesáky. Muž vystoupil ze stínu. Byl mi povědomí. Někde už jsem ho určitě viděla. Nebála jsem se ho spíš naopak. Věřila jsem mu. Uklidnila jsem se. " Kdo jsi? Proč jsi tak povědomý?" Nic neříkal. " Odpověz. Hned!" Zvýšila jsem hlas a opět jsem ukázala tvář predátora. Začal se ke mě přibližovat. Byl až nebezpečně klidný. Jeho srdce bilo v normálním rytmu. Moje taky. Věděla jsem, že jsem silnější a to mi stačilo. Pořád mlčel a to mi tak trochu vadilo. Dobře nevadilo mi to jen malinko. Spíš mě to štvalo. Rozhodla jsem se z něj dostat odpověď klidně násilím. Pořád byl klidný. Až moc klidný. Přirazila jsem ho ke stromu a chytla jsem ho pod krkem. Jeho tep se zrychlil. Nemohl moc dobře dýchat. " Odpovíš mi konečně nebo snad chceš abych se naštvala?" Zase ten obličej. Já se to snad nikdy neodnaučím. Pokaždé když se naštvu tak buď začnu čarovat nebo se začnu měnit v predátora. Chladného, krvelačného, kterému je všechno jedno. Konečně se chystal promluvit. Tak ne, jen se mi to zdálo. Pouze využil situaci aby mi mohl chytit druhou ruku. Byl silný. Silnější než jsem čekala. Chytla jsem mu jeho ruku a snažila jsem se ho od sebe odhodit. Nedal se. někoho mi připomínal. Chtěla jsem vědět koho. Podařilo se mi spálit ho svou kůží. Výhoda magie. Můžete ze sebe udělat někoho kdo působí jako by byl napuštěn nějakým prudkým jedem. Já použila vlčí mor. Pomohlo to a já ho odhodila. Rychle se oklepal a přirazil mě ke stromu. Konečně promluvil. " Jsi mnohem starší než si tě pamatuji, Hope." Ten hlas znám. " A taky jsi daleko silnější, skoro víc než já:" Usmál se takovým drzým způsobem, který se zapomenout nedá. Pustil mě a já si mohla prohlédnout jeho oči. Měla jsem úplně stejné. Stejně modré jako já. Mohl to být jen jeden člověk.