Hope and her family

20. kapitola- Kdo ví?!

Druhý den ráno se mi vůbec nechtělo z postele. Nechtělo se mi předstírat, že možná nejsem největší zlo na světě. Osprchovala jsem se, vyčistila si zuby a vzala jsem si na sebe svoje oblíbené tričko a džíny. Sešla jsem schody a namířila jsem si to přímo do kuchyně. V lednici jsem si vzala nějaké to ovoce a jogurt a sedla jsem si do jídelny. Všichni ostatní už tam seděli. " Dobré ráno Hope. Jak jsi se vyspala?" Ptala se mě máma. " V pohodě, díky za optání." Lhala jsem. Vůbec jsem nespala dobře. Pořád jsem měla pocit jakoby mě někdo pozoroval. Asi jenom paranoia. " Děje se něco Hope? Vypadáš jakoby tě něco trápilo." Táta vypadal ustaraně, ale já mu nechtěla přidělávat potíže. Na všechny jsem se nuceně usmála aby pochopili, že je všechno v pořádku. Samozřejmě mi to nezbaštili. Byli moje rodina. Prokoukli mě raz dva. " Vážně Hope. Co je?" " Fajn. Co když je pravda to co říkal Tristan? Co když nejsem tak hodná jak vypadám. Já vám nechci ublížit." Všichni mi věnovali ty svoje ustarané výrazy. " Nechte toho." Okřikla jsem je. " A čeho máme nechat?" Ptal se mě výhružně Kol. " Těch vašich ustaraných výrazů. Jednoduché, bude to v pořádku, by mi stačilo." Zvedla jsem se a odešla. Nevím co to do mě vjelo. Asi začínám jenom bláznit. Chvíli se cítím úplně skvěle, ale potom mě zahrne vztek. V obýváku seděl Tristan Vážně? Mohl tam sedět kdokoliv jinej, ale on tam prostě musí být, že jo?! " Zdravím Hope. Tak co už to začalo?" " Co by mělo začít?" " Změny nálad. Vztek, Zlost." " Ne, všechno je v pohodě." Pokusila jsem se mu lhát, ale spíš jsem chtěla uklidnit sama sebe. Potřebovala jsem vědět víc a on víc věděl. " Jak jsi myslel to, že já jsem to zlo? Čekala bych, že zlo bude nějaká stará zahořklá čarodějka která nenávidí upíry a chce je zničit. Ne někoho kdo je zčásti upír." " Ale, když se nic neděje nemusí tě to zajímat. Možná jsem se spletl." Chystal se k odchodu, ale já mu v tom zabránila. Přirazila jsem ho ke zdi a podívala jsem se mu do očí. " Řekni mi co víš. Hned." " Na mě to neplatí. Už několik set let beru Železník denně." " Tak to půjde jinak." Kousla jsem ho do krku čímž se mu do těla dostal vlkodlačí jed. " Já chtěla aby to šlo po dobrém, ale ty sis vybral tuhle cestu. Takže mi řekneš co víš a já tě možná vyléčím. Co ty na to?" " Jsi stejná jako tvůj otec. Nedivím se, že zrovna ty jsi to zlo." 

" Tak už začni. Nemám na tebe celý den. A navíc ty celý den ani nevydržíš. Hybridní jed je mnohem zákeřnější." " Fajn."

" Kdysi jsem potkal jednu velmi mocnou čarodějku. Ta čarodějka předpověděla zkázu světa nadpřirozených bytostí. Prostě vlkodlaci, čarodějky i upíři. To zlo se skrývá v malém dítěti, které se nemělo nikdy narodit. Zázračné dítě, mocnější než všechny čarodějky dohromady a nejsilnější ze všech. Nemá přinést klid a mír, ale chaos a válku. Válku mezi druhy."

Tristan dokončil svůj výklad. Nemohla jsem tomu uvěřit. " Počkej jak jako, že jsem se neměla nikdy narodit?" " Čarodějky z NO tě chtěli obětovat při rituálu zvaném Sklizeň. Neměla jsi přežít, ale tvá rodina tě zachránila. Tím znovu propukla válka mezi druhy, které se odjakživa nenáviděli." Pořád jsem ničemu nerozuměla. Takže já jsem se neměla narodit a já jsem problém všeho. To není pravda. " Fajn splnil jsi o co jsem tě požádala." Rozkousla jsem si zápěstí a vyléčila jsem ho, přesto že jsem nechtěla. " Ale varuji tě. Opovaž se zmizet. Možná že tě budu potřebovat a jestli se pokusíš se mi schovat stejně si tě najdu a pak tě zabiju. Jasný?" Přikývl. " Ty v sobě Mikaelsona vážně nezapřeš co?" Ignorovala jsem to. Věděla jsem, že jsem hodně podobná tátovi a mámě. A celkově všem z naší rodiny. Po chvíli mě něco napadlo. " Tristane." " Co je?" Zeptal se nevrle. " Jak se to dá zastavit? Upozorňuji tě aby sis svou odpověď dobře rozmyslel. Mám dost blbou náladu a dneska nemám v plánu tě zabít. Takže?" Zadíval se na mě tím nepříjemným pohledem. Jakoby vás někdo probodával. " Nedá se to zastavit. Musíš se s tím naučit žít a kontrolovat to." " Jak chceš abych to kontrolovala? Kdybych byla člověk neřeknu, ale já jsem hybrid. Emoce jsou silnější a jsem mnohem agresivnější. Jenom ve své hlavě mám snad milion nápadů jak tě zabít." Jenom pokrčil rameny a odešel. Rozhodla jsem se to říct i své rodině, aby se nedivili až na ně vystartuju. Došla jsem do obýváku. Hlavní centrum domu. Všichni tam byli. " Můžu vám něco říct?" Zeptala jsem se opatrně. Nic neříkali a tak jsem začala. " Chci se vám omluvit za to jak jsem na vás vyjela." " V pořádku, ale co se to s tebou děje?" Ptal se mě naléhavě otec. " Je to jak říkal Tristan. Ta kletba. Mám mnohem horší změny nálad a neumím to ovládat. Ani si nedokážete představit co se mi teď promítá v hlavě. Zvlášť když vím, že je Tristan jenom o jedno patro výš." " Proč mluvíš o Tristanovi?" Ptal se Kol. " Upřímně mám chuť mu urvat tu jeho hlavu." Nedošlo mi, že vrčím a hledám jeho pach. Oči se mi nejspíš zase změnili. " Hope! Hope!" Někdo na mě mluvil, ale já cítila jenom svou kořist. Bylo by tak snadné vyběhnou schody a zabít ho. Ale já ho nechtěla tak snadno dostat. Jsem lovec. Já svou kořist štvu. Někdo se mnou zatřásl a já se probrala. Byla jsem v jekémsi tranzu. " Co? Co je?" Stalo se něco?" Byla jsem zmatená. Pořádně jsem si nepamatovala co se dělo. " No víš byla jsi trochu mimo. Čekali jsme kdy po něm vystartuješ a jak jsi říkala utrhneš mu hlavu." 

O 5 let později.

Uběhlo 5 let a skoro nic se nezměnilo. Teda já jsem se změnila. Včera jsem oficiálně přestala stárnout. Tak jak jsem byla domluvená s čarodějkami. Celou tu dlouhou dobu jsem se učila kontrolovat. Už mi to celkem jde. I táta se zlepšil. Mám přítele a jsme spolu šťastní. Je to sice upír, ale co. Sice mu u nás doma občas někdo vyhrožuje, ale on si na to tak nějak zvykl. Mimochodem Tristan de Martel je stále naživu. Nezabila jsem ho. Teda ne že bych nechtěla. Chtěla jsem ho zabít nejmíň milionkrát, ale vydržela jsem to. New Orleans se moc nezměnilo. Záhadně zmizeli jako každý rok nějací turisti, ale to nemá skoro žádný vliv. Zkrátka skoro vše je při starém. A tohle by byl asi konec mého příběhu. No už to nění ani příběh. Spíš dávná minulost. Doufám, že jste se o mě dozvěděli dost. Zažili jste mou první lásku, poznali moji rodinu a asi i mě. 

Táák a je tu konec další FF. Doufám, že se vám líbila a určitě se podívejte i na mou další práci. Brzy bude na mém profilu nová FF. Jsem vám moc vděčná a hrozně si vás vážím. Vaše AknelD <3 <3 <3