Hope and her family

15. kapitola- Nevydařený koncert

Ráno jsem vstala hrozně brzo. Nemohla jsem se dočkat večera. Šla jsem se nasnídat. Pecka. Dneska ještě pořád můžu normální jídlo a pití. Když jsem dosnídala bylo teprve 10 hodin. Do kuchyně přišla Rebeca. " Ahoj Hope. Nechceš si dneska zajít na nákupy?" " Jasně proč ne." Měla jsem ráda nákupy. Jop zrovna já. Rebeca se nasnídala a mohli jsme vyrazit. Prošli jsem snad celé NO. Milovala jsem nákupy s Rebecou. Byla to prostě taková moje straší sestra. Nemohla jsem ji brát jako tetu. Na to je moc mladá. Koupili jsem si úplně úžasný věci. Koupila jsem si svoje vysněný boty. Teda spíš nám je koupila Rebečina a tátova kreditka. Koupila jsem si obyčejný boots. Tyhle boty jsem úplně milovala. Kvůli Rebece jsem si musela koupit i jedny boty na podpatku. A to podpatky moc nemusím. Už jsem se strašně těšila. Nemohla jsem se dočkat až ho uvidím. Konečně doma. Už jsem se těšila na vanu. " Jdu se připravit na večer. Kdo mě bude otravovat, zlomím mu vaz." " Proč se jdeš připravit na večer?" " No já jsem chtěla jít večer na koncert s kamarádkou." Zalhala jsem. Táta nemusel vědět, že jdu s klukem. " Ty jsi si našla kamarádku? To je bezva tak si to užijte." " Dobře díky." Paráda. Zbaštil mi to. 

Lehla jsem si do vany a jen tak jsem tam ležela. Milovala jsem tohle nicnedělání. Umyla jsem si hlavu, oblékla jsem se do něčeho pohodlného. Nevěděla jsem co si mám vzít na sebe. Už jsem měla přichystané černé džíny a koženou bundu. Ale nevěděla jsem co za tričko. Nebo za košili? " Rebeco?" Zavolala jsem přes celý dům. Vím, že tady všichni krom Freyi mají upíří sluch, ale volat je reflex. Rebeca vběhla do mého pokoje. Byla udýchaná, což nechápu. Do mého pokoje je to pár kroků. Ale Rebeca je prostě originál. Ona musí být udýchaná. V hlavě jsem se tomu smála. " Co je Hope. Je všechno v pohodě?" " Nevím co si mám vzít za tričko." " Aha. Já myslela, že se stalo něco horšího." " Tohle je horší. Koncert začíná už za hodinu a já mám ještě ručník na hlavě, nevím co si mám vzít na sebe a o botách nemluvě." " Klid. To byl jenom vtip. Víš co běž si vyfénovat hlavu a já ti něco vyberu." Přikývla jsem a poslušně jsem odešla do koupelny. Nesnáším když si musím fénovat vlasy. Naštěstí jsem je měla skoro suché a tak jsem je profoukla jenom studeným vzduchem. Rozčesala jsem si je a vyšla jsem za Rebecou do pokoje. Na posteli jsem měla přichystaný dokonalý outfit. Rebeca mi k džínům a bundě vybrala bílé tílko s černou krajkou která byla u spodní části tílka. Oblékla jsem se a podívala jsem se na sebe. Vlasy se mi stočily do hezkých vlnek. Aspoň jsem s nimi nemusela nic dělat. Vzala jsme si k tomu svoje vysněné boots a kolem krku jsem si ovázala šálu. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Musela jsem se nad výsledkem usmát. Rebeca se na mě usmívala v odrazu zrcadla. Mark tu měl být za pět minut a já nechtěla aby zazvonil a všichni zjistili, že jdu ven s klukem. U nich by to nebyla normální reakce. U mé rodiny totiž normální reakci čekat nemůžete. Možná u Rebecy, která už o Markovi ví. Sešla jsem potichu schody a už jsem se chystala vyjít ven. Ale ne. " Hope, ty už jdeš?" " Jo, Mai už tam je. Tak jdu za ní." " Tak Mai. No tak si to užijte. Buď opatrná a vrať se nejpozději v 11, dobře?" " Dobře tati. Měj se." Vyjekla jsem. Políbila jsem ho na tvář a vyšla jsem před bránu. Nebyla bych to já kdyby se něco nestalo. Do někoho jsem narazila. " Ahoj Hope. Zrovna jsem tě šel vyzvednout." " Ahoj Marku. Já jsem ti chtěla jít naproti. Tady v té čtvrti není moc bezpečno. Věř mi." " Tak jakto, že se tady nebojíš? Když je tady tak nebezpečno?" " To je na dlouhé vyprávění. Jednou ti to možná řeknu." Usmála se a já jsme mu úsměv oplatila. " Jdeme?" Přikývla jsem. Bože. To nedokážeš normálně odpovědět. V jeho blízkosti mi srdce bije jako o závod nemluvě o mojí náhlé slovní zásobě. V jeho přítomnosti moje celkem rozsáhlá slovní zásoba neexistuje. Došli jsme do nějakého baru. Byla tam spousta lidí. Některé z nich jsem znala od Marcela. Podívali se na mě a kývli na pozdrav. Pozdrav jsem jim oplatila. Někteří byli i od Jaksona. Naštěstí jsem se o Marka bát nemusela. Když je se mnou nikdo by mu neměl ublížit. Ostatní vědí, že kdyby se jen pokusili se k němu přiblížit nejspíš jim utrhnu hlavu. Bylo fajn tu někoho znát. Zvlášť když mě měli chránit za každou cenu. Potřebovala jsem jim říct aby to neříkali nikomu z mé rodiny. Nemusí se to dozvědět. " Omluvíš mě prosím. Potřebuji někoho pozdravit." " Jasně. Počkám u baru." Kývla jsem na něj a rozešla jsem se k jednomu Marcelovu upírovi. 

" Ahoj Johne." " Ahoj Hope. Co ty tady a kdo je to s tebou?" " To je můj kamarád Mark. Jenom jsem tě chtěla požádat jestli bys nemohl informovat ostatní upíry a vlkodlaky aby se o tom nikdo nedozvěděl. Myslím nikdo z mé rodiny." " A proč ne. On je přítel nebo svačinka?" " Je to kamarád. Nechci aby mu někdo ublížil a upřímně známe reakci mojí rodiny na věci které se jim zrovna v tu dobu nelíbí." " Chápu." " Díky." Řekla jsem a přátelsky jsem ho objala. Vrátila jsem se za Markem. " Takže, ty jsi něco jako dcera mafiána z NO?" " Dejme tomu." Zasmál se a já se musela zasmát taky. Koncert začal. Kapela ( nevím jak se jmenuje ) hrála úžasně. Podívala jsem se na telefon. " A sakra." Bylo za pět minut jedna. Měla jsem v mobilu snad milion zmeškaných hovorů. " Co se stalo Hope?" " Měla jsem být doma v 11 a koukni kolik je hodin?" Ukázala jsem mu telefon. " Hope?" Někdo vrazil do dveří. A nebyl to nikdo jiný než můj milovaný papa. Nechtěla jsem aby na mě křičel před Markem a tak jsem ho popadla za ruku a táhla jsem ho k zadnímu vchodu. " Hej Hope. Co je, stalo de něco?" " Můj otec se stal. Musíme vypadnout." Táhla jsem ho za sebou. Doběhli jsme až ke mě domů. " Tak asi se měj Marku. Promiň, že jsme museli tak vypadnout, ale..." Nedořekla jsem ani větu a Mark už mě líbal. Neodtrhla jsem ho. Nechtěla jsem ho odtrhnout. Prostě jsme tam jen tak stáli a líbali jsme se. Nakonec jsem mu nadiktovala svoje telefonní číslo. " Půjdeš zítra ven Hope?" " Proč ne?" Tušila jsem že asi budu mít domácí vězení, ale naděje umírá poslední. " Vyzvednu tě v pět." " Dobře." Řekla jsem a políbila jsem ho na rozloučenou. Opatrně jsem otevřela hlavní bránu. Nechtěla jsem aby všichni zjistili, že jsem přišla pozdě a proč jsem přišla pozdě. 

Bránu jsem opět zavřela a vydala jsem se tiše do svého pokoje. Ani jsem neudělala dva kroky a už jsem za sebou cítila něčí dech. " Mám se otáčet nebo radši ne?" Zeptala jsem se roztřepaným hlasem. " Myslím, že by pro tebe bylo lepší aby jsi se otočila." Opět jsem stála před svým otcem. Na tváři měl přísný výraz. Tvářil se jako naštvaný otec. No on to vlastně byl naštvaný otec. " Kde jsi celou dobu byla? Nedohodli jsme se snad, že budeš doma v 11?" " Omlouvám se. Zapomněla jsem na čas." " Dobře. Teď jdi do svého pokoje. tenhle týden máš domácí vězení." " Cože? Vždyť jsem přišla jen trochu později." " To je mi jedno. Přišla jsi pozdě a poneseš si za to následky." Naštvaně jsem odešla do svého pokoje a abych to zdůraznila pěkně nahlas jsem je za sebou zabouchla.

Je tu další část. Zdá se, že se s Hope začíná stávat relativně normální holka. Co myslíte dají se s Markem dohromady? Co se stane v dalším dílu? Svoje názory mi pište do komentářů. AknelD.