Hope and her family

18. kapitola- Kdopak přišel?!

Ráno jsem se probudila s pocitem, že prostě musím vstát. Na krku jsme měla pořád medajlonek. Nehodlala jsem ho sundat. Dnes jsme neměla náladu cokoliv dělat. Oblékla jsem se, umyla a sešla jsem dolů na snídani. Všichni mě pozdravili s úsměvem, ale mě se nechtělo se smát. Smála jsem se když jsem našla svou rodinu. Pak jsem se smála s Markem, ale ten je pryč. Už ho nikdy nesmím vidět. " Děje se něco Hope?" " Nic. Jenom mi není dobře. Asi si půjdu lehnout." Vlastně jsem ani nelhala. Cítila jsem se mizerně. Prvního kluk, kterého jsem měla doopravdy ráda jsem musela ovlivnit aby na mě zapomněl. Nejspíš by pochopil co jsem zač, ale já ho nechtěla vystavovat nebezpečí. Zalezla jsem si do postele a jenom jsem tak ležela. Koukala jsem do stropu, nebo jsem si hrála s řetízkem. Rozhodla jsem se podívat na nějaký film. Pustila jsem si nějakou komedii. Ani nevím o čem to bylo, ale žádnou slaďárnu teď vážně nepotřebuji. 

Do pokoje přišla Bex. " Co se děje Hope?" " Proč si myslíš, že se něco děje?" " Celý den si v posteli, koukáš se na komedie a tváříš se jako na pohřbu. Něco s Markem?" " Nic s Markem. Mark už je pryč." " Jak pryč." " Vymazala jsem se z jeho života. Bude v  bezpečí, když nebude vědět kdo jsem." " Ty jsi ho ovlivnila aby na tebe zapomněl. Nemám pravdu. Mimochodem hezký řetízek." Podívala jsem se na krk. Zlaté srdíčko se mi tam houpalo a odráželo krásně světlo. " Díky. To mi dal Mark než jsem mu vymazala paměť." Chtělo se mi brečet, ale nechtěla jsem brečet před Bex. Vážně jsem se to snažila zadržet, ale slzy byly moc silné. Bylo jich moc. Valily se proudem a nechtěly se zastavit. Choulila jsem se Bex v náručí a brečela jsem jako malé děcko. 

" Co se děje?" Do pokoje přišel táta. " Pojď." Pobídla ho Bex. Bex mu uhnula a táta se posadil na její místo. Stále jsem plakala a asi jsem ani nehodlala přestat. " Šššš. To bude dobré." Chlácholil mě táta. Jindy bych ho okřikla ať mi nelže, ale v tuhle chvíli jsem to uvítala. Přestala jsem plakat. Byla mi zima. Táta přeze mě hodil deku a objal mě. " Já musela. Nemohla jsem ho vystavit nebezpečí. Mrzí mě to." Vypadlo ze mě. " Já to chápu Hope. Neboj se. Přestane to bolet. Jednou to přestane." Věřila jsem mu. Už jsem se netřásla. Byl se mnou můj táta a zbytek rodiny byl kdykoliv připraven udělat pro mě cokoliv. " Nechceš to ze sebe vymlátit?" " Cože. To snad chceš abych někoho napadla." " To úplně ne. Vsadím se, že tě s Kolem přepereme." Věděla jsem kam tím míří, ale byla jsem ráda že mě tak provokuje. " Vsadím se, že přeperu já vás. Pamatuješ. Jsem stejně silná jako ty a silnější než Kol." Táta se nahlas zasmál. " Tak schválně." Pronesl a někam odešel. Rozhodla jsem se jít za ním. Dovedl mě do tělocvičny. Nebo asi do tělocvičny. Nevím jak jinak to nazvat. Uprostřed stál Kol a usmíval se. " Povedlo se ti to." Pronesl vítězoslavně Kol k tátovi. " Povedlo. Varuji tě. Hope si myslí, že nás přemůže." " Já si to nemyslím, já to vím." Odmlčela jsem se a usmála jsem se tím úsměvem co mám po tátovi. " Oba dva vás donutím poklonit se přede mnou." Pronesla jsem egoisticky. " Uvidíme." Řekl táta a zaútočil na mě. Odhodil mě na protější stranu. Malinko jsem se praštila, ale jinak dobrý. " Dobrý zásah, tati." Hned na to jsem ho hodila prosti Kolovi. Oba dva teď leželi na zemi. Musela jsem se usmát. " Já už to vidím." Pronesla jsem. Nakonec jsem se zasmála. Pořád jsme se rvali. Málem jsem vyhrála, jenomže někdo prostě musel přijít. " Nechte toho a pojďte jíst." " Mami, jenom je musím porazit." " Ale notak. Hrát si můžete i potom." Pustila jsem Kolův krk a všichni jsme šli do jídelny. Dnes jsem měla normální jídlo. Paráda. Nedošlo mi, že mám obličej trochu od krve a oblečení na tom nebylo jinak. Podobně na tom Byli i Kol a táta. 

" Ehm, jak to vypadáte?" Ptal se nás Elijah. " Co, to nechápu." Pronesla jsem ještě s plnými ústy. " Hope chovej se jako dáma." Upozornila mě máma. " Ach, promiň matičko. Již se budu chovat jako správná dívka. A teď mě omluv, jdu nakrmit koloušky." Kol i táta dostali záchvat smíchu. " Já spíš myslela aby ses šla převléknout od něčeho co bude méně od krve a nebude to roztrhané." " Promiň mami, ale vyrušila jsi mě zrovna když jsem chtěla Kolovi něco zlomit, takže jsem neměla čas." Pronesla jsem zvonivým hlasem. " Tak až po večeři." Přikývla jsem. V hlavě mi zněl smích. Já a dáma. Nespadla náhodou z višně. Po večeři jsme se šla převléknout tak jak mě máma požádala. Vzala jsem si na sebe jednoduché černé tričko a modré džíny. Sešla jsem dolů, kde se táta s Marcelem o něčem hádali. Zaslechla jsem svoje jméno a tak jsem seběhla schody a šla jsem přímo k nim. " Co se tady děje? Ahoj Marceli." " Ahoj Hope. Nenapadla jsi náhodou dva upíry?" " Náhodou napadli oni mě a já jsem jen bránila Marka. Proč tě to zajímá. Pokud vím tak k tobě nepatřili." " Někdo našel dva mrtvé upíry kousek od parku." Podíval se na mě s podezíravým výrazem. " Ty si myslíš, že jsem je zabila? Jenom jsem je postrašila. Nic víc."

Divně se na mě podíval i táta. " Ty si vážně myslíš, že bych je zabila? Copak mi nevěříš." Skoro mi tekly slzy, ale nechtěla jsem ukázat slabost. " Já ti věřím, ale víš jaká jsi byla když tě mučily ty čarodějky. Byla by jsi toho schopná aby jsi ho ochránila." " Samozřejmě že bych toho byla schopná, ale neudělala bych mu to aby viděl svou holku jak někomu trhá hlavu. To ti nestačí, že jsem mu sebe musela vymazat? Tohle bych nikdy neudělala." Už jsem toho měla dost. Utekla jsem a práskla jsem za sebou dveřmi. 

Z Klausova pohledu.

Bylo mi líto Hope. Jak jsem ji mohl tak hloupě podezírat. Utekla a zabouchla za sebou dveře, až jsem se divil že nevypadli z pantů. " Skvěle Marceli. Radši pojď musíme najít toho kdo je zabil." " Ty si vážně myslíš, že to Hope nebyla?" " Je to moje dcera a vždycky budu stát na její straně. A i kdyby je zabila, k tobě nepatřili." Usmál jsem se samolibě a odešel jsem i s Marcelem do ulic. 

Z Hopina pohledu.

Byla jsem na ně naštvaná. Musela jsem se nějak odreagovat a proto jsem si pustila televizi. Nic moc tam sice nejelo, ale lepší než tu potichu sedět. 

Z Klausova pohledu.

Zrovna jsme šli jednou ne moc luxusní čtvrtí. Najednou jsem uslyšel nějaký pohyb za mnou. " Slyšel jsi to taky?" Ptal se mě Marcel. " Ne asi. Jsem starší, už trochu nedoslýchám. Marceli samozřejmě, že jsem to slyšel." Možná jsem reagoval trochu přehnaně, ale ta blbá otázka si takovou reakci zasloužila. Znovu něco kolem nás běhalo. " Za tebou." Uslyšel jsem známý hlas. Hlas, který s sebou nesl jenom bolest a utrpení. 

Je tu konečně další kapitola. Vím, že jsem trochu mrcha když kapitolu zakončím takto, ale chci vás napínat. Komu myslíte, že patří onen tajemný hlas? Své nápady mi pište do komentářů. Budu ráda za každý hlas, přečtení nebo sledování mého profilu. Doufám, že jsem vám přirostla k srdci stejně jako vy mně. AknelD. <3 <3 <3