Drarry: ● Just you and me ●

Že by? (2.část)

Harryho pohled:

Ráno jsem vstal, probudil ještě spícího Rona a udělal všechny věci, které ráno dělám. Když jsme byli já i Ron hotoví, šli jsme pro Hermionu. Měli jsme v plánu najít neviditelný plášť, který jsem jim včera večer půjčil a oni ho někde nechali, ale na co ho potřebovali jsem se nedozvěděl, mohl jsem se jen domnívat.

 Byli jsme na cestě na jedno z míst, kde by tak mohl plášť být. S Hermionou a Ronem jsme řešili neviditelný plášť, když v tom okamžiku se můj zrzaví kamarád rozkřikl: ,,Au! Dávej si bacha Malfoi!". Do Rona narazil Draco, který se zdál, jako by to dnes nebyl on. Na Ronovu poznámku se dostalo odpovědi, ale ta zasáhla i Hermionu. Otočili jsme se a šli dál stejně tak, jak Zmiozel. ,,Proč tobě nic neřekl?", Zeptal se se zvídavým hlasem Ron, Hermiona se na mě otočila, jako by jí to taky zajímalo. Jediné, co jsem na to mohl odpovědět bylo to, že nevím, a že mě to ani nezajímá, bylo to to nejlepší co mě v danou chvíli napadlo. V posledních dnech jsem si všímal, že je Draco nějaký jinačí, možná to je jen podzimní deprese, která ho časem přejde, ale kdo ví? S Ronem a Hermionou jsme plášť nenašli, dohodli jsme se, že ho najdeme odpoledne. 

 Zamířili jsme směrem do jídelního sálu a tam se posadili. Vrtalo mi hlavou, kolik se toho za poslední dobu změnilo a jak rychle, to byl také důvod mé skleslé nálady. Snídaně mi nijak nechutnala, jen jsem si hrál s jídlem a s donucením Hermiony jsem si dal nějaké to malé sousto. Během jsem si nemohl nevšimnout toho, jak na mě kromě pár bláznivých holek zírá Malfoy. Byl jsem trochu nesvůj, ale nechtěl jsem ho úplně tak ignorovat, na oplátku jsem mu věnoval pár svých pohledů, až jsem nakonec jen bez přestání zíral do jeho očí. Zdálo se to být nekonečné, dokud mě z mého snění nevytrhli Ron s Hermi, ,,Pojď Harry, nebo nic nestihneme", pobízela mě Hermiona, přičemž mě Rondloubal do ramena. Ta též situace se zdála být i u blonďáka.

 Po vyučování a všech povinnostech jsme se opět sebrali a šli hledat bůh ví proč vypůjčený a někde zapomenutý neviditelný plášť. Hledali jsme všude, kde v noci Ron s Hermionou courali: v komnatě nejvyšší potřeby, na věži, ve třetím patře - kam se nesmí - a v knihovně. Dost mě zajímalo, za jakým účelem na daných místech byli a jak to všechno mohli stihnout, přesto jsem se raději neptal, je to jejich věc. Po dlouhém a vyčerpávajícím hledání se plášť našel, Hermi s Ronem se omluvili a znovu poděkovali za vypůjčení. Každý si už šel po svém, Hermiona se šla učit a Ron že jde do svého pokoje, který sdílí spolu se mnou. Moje a jejich cesta se rozdělila, moji přátelé se vzájemně doprovázeli a já jsem se šel projít. Dnes toho bylo více, nejen hledání pláště a škola, ale i Draco měl v prsty v tom, jaký jsem dnes byl a proto se procházka zdála být dobrým nápadem. 

 Šel jsem na chvíli na řeč k Hagridovi, kde jsem se nedozvěděl nic nového, alespoň jsem přišel na lepší náladu a jiné myšlenky. Když se schylovalo k bouřce, rozhodl jsem se vrátit na svou kolej, cestou jsem však zahlédl Draca. Seděl tam tak sám, nikde nikdo, ale i přes to byl spokojený. Něco si četl a dojídal jablko. Rozhodl jsem se ho sledovat, jak se chová, když kolem není nikdo, před kým by se předváděl. Byl klidný, soustředěný, bavilo mě pozorovat jeho mimiku při čtení té knihy, občas vypadal hodně vtipně, musel jsem se usmívat. Takhle uplynulo pár minut, až si mě Draco nakonec všiml. Rychle jsem zpozornil a vydal se nenápadným krokem směrem do Nebelvírských komnat, ale to už bylo pozdě. ,,Počkej! Kam jdeš?" slyšel jsem jeho hlas z dálky, který byl o proti jiným dnům příjemný, avšak nedalo mi to, a otočil jsem se k blonďákovi. Musel jsem sám sebe v hlavě okřiknout: Vzpamatuj se Pottere! Nesmíš na sobě nic dát znát, jste nepřátelé a tak by to mělo být, alespoň v očích ostatních. Mé myšlenky začaly být zavádějící, chtěl jsem zůstat stát a nebo se dokonce rozejít jeho směrem. Otočil jsem se zpět a pokračoval v původní cestě.

 Ve společenské místnosti Nebelvírské koleje seděl Harry s Hermionou, jak jinak. ,,Kde jsi celou dobu byl?" Začal vyzvídat Ron a Hermiona se přidala: ,,Měli jsme o tebe strach". Já si však neodpustil svou poznámku, ,,Myslím si, že beze mě bylo o zábavu postaráno náramně, možná i líp, než když jsem s vámi já." ,už mě nebavila všechna ta jejich starost o mě. Oba zčervenali, nevěděli co na to říct, raději jsem se omluvil a šel do svého pokoje, kde jsem strávil většinu zbytku dne.