Leader

Weird Day

,,Tak se mi to líbí," zašklebil se na něj Jonghyun. Když se na něj Choi otočil, udělal na něj přesně tu andělskou tvářičku, jak to ukazoval celou dobu Minho jemu. Tím vyvolal další vlnu smíchu, ve které se tentokrát váleli oni oba dva. Jjanggu kolem nich jen běhala a štěkala, protože jako jediná z nich dávala najevo, že má hlad jako... Jjanggu.

O dva týdny později

Jonghyun zazíval a praštil do budíku, který mu otravně bručel na stole. Ano, věděl, že je ráno a že musí vstávat, to prozrazovalo i slunce svítící mu přímo do tváře. Jen co budík umlčel, posadil se a následně shodil nohy z postele. Pokoušel se zaostřit pohled, protože nemohl po hmatu přijít na to, kde je jeho kupička oblečení, již si připravil včera. S nelibostí zjistil, že se kousky oblečení válí po celé podlaze, takže je nejspíš roztahala Jjanggu. Až ji uvidí, přetrhne ji jako hada.

Už to byly dva týdny, co společně s Minhem (a Jjanggu) trénovali. Uznával, že ačkoliv ho po běhání bolí i svaly, které nevěděl, že má, tak to mělo jistý efekt. Měl více energie a dokonce se mu zdálo, že se zlepšil v kontrole své síly, protože se tolik nevztekal, když mu něco nešlo napoprvé. V tom mu pomáhaly Minhovy neustálé narážky. Naneštěstí se v počtu výher a stěrů drželi na podobné úrovni, bylo to momentálně sto třicet sedm pro Minha a sto dvacet devět pro Jonghyuna. Tak velký rozdíl to nebyl.

S povzdychem se vyhoupl na nohy a došel si pro své rozházené oblečení. Po převléknutí se si ustlal a jako klasicky zamířil na ranní kávu do kuchyně. Co však pro něj bylo překvapením, tam nikdo nebyl. Že by šel Minho vyvenčit Jjanggu, již tu  nikde neslyšel? To bylo vcelku pravděpodobné, ale i tak by tu stál minimálně jeden hrneček, ten Minhův.

Rozhodl se tedy navštívit jeho pokoj, který byl až na druhé straně domu. Vyhovovalo jim to, alespoň se v noci popřípadě nerušili. Během minutky klepal na jeho dveře. Nic se neozvalo, tak pokrčil rameny, otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Tam spatřil, jak v posteli chrupkají Minho s Jjanggu, přičemž zemi okupoval budík s vytaženou baterkou. Nejspíš ho Choi shodil ze spaní.

Hyun se uchechtl s z pokoje znovu vycouval. Rozhodl se, že udělá Minhovi radost a dojde nakoupit. Pokud ho nevzbudil budík, tak ho nevzbudí už nic. Mohl tedy doběhnout pro nákup a dokonce i uvařit oběd. Když už se rozhodl udělat si volný den, tak toho chtěl pořádně využít.

Později

,,Minho-shiii~" zapředl Jonghyun jen kousek od Minhova ouška. ,,Vstáváme~ Už je čas na oběd," vábil ho. Kdyby vzápětí neodskočil, tak by nejspíš dostal od tmavovláska pěstí přímo do obličeje. Tak takhle mu vyjadřuje díky za to, že mu uvařil, nakoupil, nechal spát dlouho a ještě k tomu jej probudil méně otravněji než maximálně otravný budík? Pffffff.

,,Co chceeeeeš, vždyť je určitě půlnoc, ještě mi nezvonil budík..." zasténal se zamračeným obličejem Minho. Vůbec se mu to nelíbilo, chtěl ještě spát. Byl prostě až moc unavený a nechápal, čím to mohlo být.

,,Jo, ale už skoro ta druhá, miláčku," konstatoval s úšklebkem Jonghyun. Opatrně z něj sundal Jjanggu, aby si neublížila, a poté z něj neúprosně stáhl deku. Došel i roztáhnout závěsy, za kterými zářilo polední slunce, jemuž se Minho tak moc bránil. ,,Oběd čeká. Dnešní trénink se odkládá. Tak šupej, nebo ti to s Jjanggu sníme."

,,Oběd? Tys vážně řekl oběd?" Minho vystřelil z postele jako raketa. Rozcuchaná a trochu ošklivá raketa. Ne, žádná ošklivá, on byl vždycky dokonalý, jak permanentně tvrdil. ,,To už je tolik?!" Ha, evidentně ho nedostalo na kolena to, že JR uvařil, ale to, že zaspal...