Smluvená svatba

10

Rozbrečela se když si uvědomila jak moc rychle se blíží zítřejší obřad. Stála uprostřed temného pokoje a pokoušela se uklidnit. Trvalo to. Slzy si otřela do bílého kapesníčku s v rohu vyšitým monogramem. Přistupovala postupně k oknům a roztahovala těžké červené závěsy. Šero bylo stále dost husté. Bylo velmi brzy ráno a obloha byla šedivá, světla do místnosti tedy příliš nepronikalo. Otevřela jedno z oken a vyklonila se. Studený vítr ji uhodil do tváře. Vlasy jí létaly do tváře. Otřásla se chladem, na rukou jí vyskočila husí kůže. Ustoupila a zavřela okenice. Vrátila se k posteli a usadila se mezi polštáři. Dnes bude náročný den.

"Černé? Co na to řekne madam? " zavrtěla hlavou Susan.
Z křesla se nesl pošetilý smích "Ať si říká, co chce. ".
Dívka vklouzla do šatny a začala vzpomínat, kam slečně tmavé šaty s krajkou uklidila.

Silně stáhla šněrování. Elizabeth zalapala po dechu. Dlouhé úzké rukávy jí přesně lemovaly hubené ruce. Od jejího pasu se mírně rozšiřovala sukně dlouhá až po zem. Dívka se usadila zpět do křesla a nechala si zaplést široký cop.

Oběd byl zase šílený. Mezi Elizabeth a její matkou se strhla hádka, při které si ženy vyměnily mnoho různých názorů a použily i několik ostrých slov. Dívka pochopila, že jakékoli její plány matka rozdrtila na popel a ten poté spláchla studenou vodou. Teď stála v pokoji jako před pár dny a znovu hleděla do očí dívce na obraze, tomu bezstarostnému dítěti. Šněrovali ji do honosných a hlavně velice drahých bílých šatů. Zítra se vdává, tohle je jejich poslední zkouška.
Matka se na dceru usmála "Jsi překrásná.".
Dívka si odfrkla "Díky.".
Krejčí si svou práci pozorně prohlédl.
"Nádhera." konstatoval a tiše zatleskal.
Dívka přešla místností k zrcadlu. Prohlížela se. Lehce nadzvedla sukni a přirazila paty k sobě. Slyšela jak její matka zavedla rozhovor s krejčím a odvedla ho pryč.
"Sundujte ze mě ty šaty." poručila.
Dvě ženy, které ji před chvílí oblékly se k ní rozběhly.

Běžela po chodbě, stále se ohlížela jestli ji nikdo nevidí. Prudce stiskla mosaznou kliku od svého pokoje. Zabouchla za sebou dveře a kvapně vyšla k šatně. Svlékla se, šaty nechala ležet na zemi a do rukou vzala své jezdecké. Při stahování šněrování si málem zkroutila ruce. Sáhla dozadu pro své vysoké kožené boty a posadila se na nízkou dřevěnou židličku. Obula se. Kolem krku obtočila béžovou pletenou šálu. Ještě sáhla po kabátu a vyrazila ke dveřím do pokoje. Už byla v prostřed pokoje, když uslyšela klepání. Zastavila se. Osoba za dveřmi zaklepala znovu. Dívka přemýšlela kam se přinejhorším schová, jestli člověk za dveřmi vejde dovnitř.
"Elizabeth, jsi tam?" ozval se hlas její matky.
Dívka mlčela. Tiše, ale rychle se vrátila do šatny. Právě včas, její matka totiž právě otvírala dveře.
"Elizabeth, jsi tu?".
Dívka se schovala mezi šaty a vsedě a potichu vyčkávala až matka vejde do místnosti. Naštěstí zaslechla prudké a hlasité bouchnutí dveřmi, její matka v rozčílení odešla. Elizabeth rychle vystartovala, ani si nevšimla, že za ní několik šatů upadlo k zemi. Teď spěchala.

Proběhla stájemi až ke svému koni. Osedlala ho jak nejrychleji uměla a vyvedla ven. Zavlékla nohu do třmenu a vyhoupla se na koňský hřbet.

Za pár hodin stanula před tím obrovským domem, který nazvala zámkem když ho poprvé spatřila. Alej vysokých dubů vedla až k bráně na nádvoří. Vjela. Koňská kopyta hlasitě dopadala na dlážděnou cestu. Několikrát objela celý dvůr.
"Slečno? Co tu děláte?".
Zastavila koně a pohlédla na sluhu věku podobného jako její budoucí manžel.
"Přijela jsem za lordem." řekla hlasitě a rozhlédla se po všech oknech jestli ji z některého nesleduje Joseph, ale všimla si někoho jiného, usměvavého mladíka.
"Máte s ním domluvenou schůzku?" naléhal sloužící.
"Ne, ale nebojte, rád mě přijme." usmála se a seskočila z koně.
"Nakrmte ho, měli jsme dlouhou cestu." obešla sluhu a vyrazila k nejbližším dveřím.
Kvapně za ní vyrazil a chytl ji za ruku.
"Slečno, nemáte dohodnutou schůzku, musím vás požádat, abyste odjela.".
Ve dveřích, ke kterým mířila se objevil ten mladík z okna. "Richarde, lord mě posílá tady pro slečnu. ".
"Konečně, " usmála se dívka a obrátila se k muži za ní "Já jsem vám to říkala.".
Vyvlíkla se a následovala mladšího ze sluhů do domu.
"Víte slečno, lord netuší, že jste zde, tak doufám, že jste měla pravdu, o tom že vás přijme.".
Elizabeth se zasmála "Samozřejmě, že mě přijme, vždyť si mě zítra bere.".
Sluha nejdříve otevřel pusu jen na prázdno, poté až promluvil "Omlouvám se, nevěděl jsem, že jste to vy, slečno Sanderová, pokud se nemýlím.".
"Sandersová. " opravila ho dívka s úsměvem.
Mladík byl starý jako ona, možná o pár let starší, ale velice se jí zamlouval, byl milý a krásný, dobře upravený a jeho pohyby byly velice energické. Že bych našla spřízněnou duši... napadlo ji. Sluha zastavil u velkých dveří z tmavého dřeva.
Zaklepal a vešel, ještě než za sebou zavřel, promluvil "Počkejte tady.".
Elizabeth chvíli stála na místě, poté přešla k protější stěně a zahleděla se na obrázek mladého páru.
"Slečno.".
Hlas ji vylekal. Otočila se.
"Lord vás přijme v salónku, pojďte, prosím, doprovodím vás.".
Přikývla a tiše muže následovala.

Sluha jí pomohl z kabátu. Zrovna když usedla do křesla otevřely se dveře. Vešel Joseph. Usmál se a vyšel k ní. Zvedla se, nezaujatě si nechala políbit ruku a znovu usedla no měkkého mohutného křesla. Všechno v domě bylo takové mohutné a honosné. Joseph pobídl mladíka, aby došel pro čaj a obrátil se zpět ke své nevěstě.
"Zítra máme svatbu, měla byste se chystat a ne jezdit po panstvích.".
"Právě proto jsem tady, víte jste má poslední naděje. ".
Lord se zarazil" Co to povídáte? ".
"Chtěla jsem vás požádat, jestli byste tu svatbu nezrušil.".
"O něco takového mě už nikdy nežádejte, nechci vám říkat ne, ale musím, protože náš sňatek rozhodně nezruším. " řekl vážně.
Rozechvěla se. Vrátil se sluha s čajem.
"Díky Davide, polož to sem." ukázal na stolek mezi sebou a Elizabeth. Sluha si všiml, že dívku opustil ten veselý úsměv. Nalil čaj do šálků a otočil se ke svému pánovi.
"Budete si přát ještě něco, pane?".
"Ne, můžeš jít. "

Konečně se mi podařilo sepsat novou kapitolu. ÚSPĚCH!!! 👏👏💪