Smluvená svatba

14

Probraly ji doteky. V pokoji byla absolutní tma, najednou se jí zdál prostor kolem ní nekonečný a při tom tak stísněný. Mužská ruka putovala po jejím těle, zastavila se až na jejích prsou. Joseph něco zamumlal a přitáhl si dívku k sobě. Popadla ji úzkost, nedokázala se nadechnout, pouze cítila, jak se jí svírá hruď. Muž ji sevřel pevněji. Tlumeně vykřikla, ten výkřik jí pomohl znovu popadnout dech. Znovu usínala pomalu, bála se pohnout, aby muže neprobudila, ale po snad hodině nehybného ležení se to přeci jen podařilo.

Znovu se probrala až ráno. Mezi závěsy do pokoje vstupovalo světlo, které mezi stěnami vytvářelo příjemné šero. Joseph ještě spal, ale jeho sevření již bylo volné. Zvedla jeho ruku, která ji v noci chytila a tiše unikla z postele. Přes noční košilku na sebe oblékla saténový župan a bosa odcupitala z pokoje ven. Koberec na chodbě příjemně hřál její chodidla. Chodbu osvětlovalo pouze několik svíček, jejichž plamen přes noc udržovali sloužící. Ušla několik metrů a vklouzla do dveří, ke kterým ji minulý den dovedl mladý sluha. Svlékla se. Vše úhledně poskládala a uložila do jedné ze skříní. Oblékla si šaty se šněrováním vepředu, aby se jí snáze utahovaly a prohlédla se v tom obrovském zrcadle. Vlasy si rozčesala a spletla do copu. Z křesla zvedla šál, který sem po návštěvě psince odložila. Poté vplula do střevíčků a odešla pryč.

Na konci chodby vstoupila na schodiště a sešla o dvě patra níže do haly. Dům byl situován podobně jako dům její rodiny, dveře na zahradu byly tedy naproti hlavnímu vchodu, ale bylo to tu větší a viditelně luxusnější. Tiše k nim doběhla. Chvíli lomcovala s klikou. Byly zamčené. Rozhlédla se kolem sebe. U vchodu stála skříňka, odkud viděla již několik lidí brát klíče. Rozběhla se k ní. Po otevření se jí naskytnul pohled na desítky klíčů. Naštěstí nad každým z nich byl popisek.
Zahrada... Zahrada... opakovala si a jela prstem od nápisu k nápisu.
Zahrada! Málem vykřikla nahlas, ale udržela se. Stáhla z háčku klíč a skříňku zavřela. Otočila se zpět do haly. Povyskočila leknutím.
"Chtělas utéct? " zeptal se.
Ve tváři mu viděla zlost. Stál před ní jen v kalhotách a košili, nijak upravený. Vlasy měl rozcuchané, spadaly mu do čela, pár pramenů i přes pravé oko. Vypadal mladší. Rty sevřel do úzké linky vyčkávaje odpovědi.
" J.. Já.. " zakoktala se." Já, ne, nechtěla jsem utéct, pouze jsem chtěla jít na zahradu. "
Rychle vymrštila ruku s klíčem před sebe.
" Je ještě brzo. "
Nevěděla jak a jestli vůbec má na tento poznatek reagovat. Matka jí vždy učila, že muži nesmí vzdorovat, musí ho poslouchat na slovo, ctít a dělat mu dobře kdykoli bude chtít, jednoduše být povolná a poslušná. Zvykneš si, každá si zvykne říkávala.
"Jestli ti to vadí, nepůjdu." řekla a vztáhla k němu ruku. Prohrábla se mu vlasy, aby je neměl v očích a usmála se.
Chytl ji za zápěstí a pomalu jí dlaň stáhl dolů.
"Nevadí, ale už mi takhle nesmíš mizet, co kdyby se ti něco stalo."
"Samozřejmě. "
Prošla kolem něj a znovu se rozběhla k protějším dveřím.

Venku ji ovanul studený vítr. Zabalila se do šálu a kráčela dál. Chladly jí kotníky. Otřásla se, ale pokračovala. Záhony barevných květin se připravovaly na příchozí podzim. Stromy byly vzrostlé. Uprostřed zahrady nalezla kašnu. Namočila do ní ruku, voda byla studená. Již podruhé jí proběhl mráz po zádech. Ohlédla se k domu. Mezi stromy viděla jen několik oken. Zdálo se jí, že se za jedním z nich něco mihlo. Nechala to být a pokračovala v prohlídce zahrad.

"Slečno! Madam, "
Lekla se hlasu volajícího na ni, otočila se. Rychlými kroky k ní spěchala komorná.
"posílá mě lord, máte se co nejdříve dostavit do salónku na snídani."
Přikývla a vydala se zpět. Služka se k ní pokorně připojila. Cestou domů mlčely. Celou dobu šla služebná za svou paní, dokud nevešly do domu, kde si dívka nevěděla rady. Snídaně byla v přízemí. Karin ji uvedla do malého prosvětleného pokoje. Její muž právě usedal ke stolu.
"Dobré ráno. " pozdravila ho s úsměvem.
Joseph pokynul k sice šedivému, ale velice elegantně vypadajícímu sluhovi. Ten hned dospěchal ke stolu a odsunul dívce židli, aby se mohla též posadit. Poděkovala a nechala si nalít čaj. Po chvíli přinesli jablečný koláč.

Muž dívku oslovil. Odložila hrníček a v očekávání k němu vzhlédla.
"Mrzí mě, že ti to oznamuji tak narychlo, ale zítra přijede jeden můj přítel a další den spolu odjedeme do Londýna. "
Naprázdno pohla rty.
"Na... Na jak dlouho?"
Něco v jejím nitru se radovalo. Tetelilo se šťastnou zprávou mužova odjezdu.
"Na dva maximálně tři týdny. "
Dívka nešťastně našpulila rty. Joseph jí věnoval úsměv.
"Budu se to snažit neprotahovat."
"Bude se mi stýskat. " zakňučela.
"Neboj. " chlácholil ji aniž by věděl, jak mu zase lhala, štěstím ji totiž hřála hruď a stesku po manželovi se rozhodně nebála.