Smluvená svatba

13

Vešla do jídelny. Na včerejší večeři si vzpomínala jen matně. Její muž již seděl za stolem. Vzhlédl k ní. Lehce se uklonila a pozdravila ho.
"Dobré poledne, Josephe. "
Usmál se.
" Dobré Lizbeth. "
Luskl ke sluhovi stojícímu u zdi. Ten rychle dospěchal ke stolu a odsunul dívce židli. Posadila se. Sluha odešel. Zůstali v místnosti sami.
" Josephe, měla bych se za dnešní ráno omluvit. "
Kývl hlavou.
"Jsem asi ještě nervózní, že.... Předevčírem jsem byla ještě svobodná. Je to pro mě těžké. Josephe, prosím, pochopte,..." oddechla si "Pochop to, prosím."
Sledoval ji. Poškrábal se v tom zrzavém strništi. Všimla si jak světlé má duhovky.
"Chápu to. "
Usmála se a znovu se mu zahleděla do očí. Nikdy neviděla tak světlé oči.
Otevřeli se dveře. Přinesli polévku.

Po vydatném obědě se Joseph rozhodl představit dívce služebnictvo, ale ne celé, pouze ty, se kterými se v domě setká. Všechny si je nechal zavolat. Nastoupili se podél stěny jídelny a sborově svého pána pozdravili. Bylo mezi nimi pouze několik žen, jedna měla vlasy stažené do vysokého drdolu, který jí kůži vytahoval a vytvářel tak její vysoké čelo, tato žena byla Elizabeth představena jako její komorná. Ženě mohlo být jako její matce, jistě má i stejné názory. Bylo to jako přejít z deště pod okap, aspoň, že této ženě může rozkazovat.
"Madam, velice ráda vás poznávám. " oslovila ji s úklonou komorná.
Elizabeth se pousmála "Potěšení je na mé straně."
Kolik lží tu ještě vyslovím?
Obrátila se ke svému muži.
"Jistě spolu budeme dobře vycházet. Děkuji. " s těmito slovy ho políbila na tvář.
Strniště příjemně škrábalo. Usmála se a ukročila nazpět. Muž mírně vytáhl jeden koutek do úsměvu. Věděl, že Elizabeth jednou roztaje a kdyby ne, tak si alespoň uvědomí, že odpor nemá žádný smysl. Stáhl rty a gestem služebnictvu naznačil, aby odešlo, to automaticky rozkazu uposlechlo a tiše zmizelo ve dveřích.
Dveře se s vrznutím zavřeli a v místnosti se rozhostilo ticho. Liz se nepohla z místa. Její manžel k ní přistoupil a chytil ji za paže. Musela zvednout hlavu, aby mu viděla do očí. Svou výšku podědila po matce. Joseph se na ni vážně podíval.
"Vzal jsem si tu nejkrásnější ženu na světě. "
Upřímně se zasmála.
" Hloupost, viděla jsem již tolik krásnějších dívek. "
Jak se smála, ani si nevšimla, že se k ní sklání. Při prvním doteku jeho rtů sebou cukla.
Když budeš poddajná, dovolí ti všechno. okřikla se a znovu se nechala políbit. Její první pořádný polibek v životě. Byl nádherný, pootevřela oči, podobně jako její muž. Když se odtáhl červenajíc se sklopila zrak. Lordovi připadala rozkošná, znovu si uvědomil jaké mládě si to vzal.
Aby ukončil její rozpaky, promluvil "Ještě něco ti dnes ukážu."
"Co? " zeptala se se zájmem.
"Oblékni se, venku je chladno."
Přikývla a rozběhla se z jídelny pryč.
Chvíli běžela chodbami, dokud si neuvědomila, že už ani neví, kde je. Zastavila se a rozhlížela se jestli v potemnělé chodbě nenalezne něco povědomého. Nenalezla nic, ale poté, co ušla dalších pár desítek metrů, narazila na její budoucí spřízněnou duši, alespoň v to doufala.
"Davide, to jsem ráda, že jsem vás potkala. "
"Madam, potřebujete něco? "
Vypadal nervózně. Dívka si odfrkla a přikývla.
"Ztratila jsem se a nevím, kde mám šatnu. "
" Ach samozřejmě, tak já.. " zarazil se a prohlédl si ji, vybavilo se mu dnešní ráno, jak seděla na posteli, jak jí oblékal... zatřásl hlavou "j.. já vás tam dovedu,... madam."
Lordova žena byla úchvatná a mladičká, samozřejmě se mu líbila, jen kdyby nebyla z vyšší třídy.
Zastavil se u jednokřídlých dveří a před dívkou je otevřel.
"Počkejte tady. " řekla a vstoupila do místnosti.
Všude byly šaty a skříně, byla to mnohokrát větší šatna než měla doma. Na stěně v čele šatny viselo obrovské zrcadlo.
Otevřela jednu ze skříní a pokusila se najít něco na sebe. Na jedné poličce měla šátky, vzala pletený béžový šál a přehodila si ho přes ruce.
Vrátila se na chodbu a usmála se k Davidovi.
"Děkuji. "
"Lady?"
Tiše se zasmála.
"Děkuji, že jste počkal. "
"To je samozřejmostí, madam, je to má práce. " odvětil a vydal se dál, dívka za ním pouze hlesla a následovala ho.
"Správně."

Vystoupili z kočáru. Dívka teď stanula na půdě lordova psince. Byl slyšet štěkot, vrčení a kňučení a hlasy, mnoho hlasů, které vycházely z lidských úst, úst mužů.
Elizabeth se kolem sebe rozhlížela.
"Jestli budeš chtít, můžeme si některého odvést domů. "
Prudce se ke svému muži otočila a chvíli mlčela, vstřebávala jeho slova. Rodiče jí zvíře nikdy nedovolili.
"Opravdu? " zeptala se nevěřícně.
"Splním každé tvé přání. "
Pootevřela ústa a znovu mlčela.
"Lizbeth?"
Trhla sebou.
"Jsi v pořádku? "
Znovu se kolem sebe rozhlédla.
" Já jenom.. " vydechla a vyrazila k jedné z klecí.
Když si ji jezevčíci všimli přiběhli k ní a mříží protahovali čumáčky. Dívka si přidřepla a drbala pejsky pod bradou a na hlavě.
" Jsou krásní, že? "
Ozval se za ní Joseph.
"Ano, ano, jsou."

Po prohlídce celého psince skončili u labradorů. Joseph měl zlaté i černé. Elizabeth jimi byla naprosto unešená.
"Můžu sem jezdit? "
Muž se zamračil, dívka to ale nemohla vidět, protože se skláněla k jednomu ze psů.
"Kdykoli."