Smluvená svatba

17

Každý den s mužem mimo domov byl nádherný. Užívala si tu opuštěnost a ani nevěděla, jak si svou svobodu užívá její muž. Ten zatím přijel do Londýna ke svému příteli a obchodnímu partnerovi, kterého s Ratkem každoročně navštěvují.

Londýnský obchodník Russell Wilson měl ve městě nádherný dům. Za ženu měl trpělivou a krásnou Amelii. A svým přátelům přichystal uvítání v podobě bohatého obědu. Jedli a pili a všichni tři se již těšili na večer.

„Myslíš, že si na mě Poppy ještě pamatuje?" zeptal se se smíchem Joseph poté, co Amelie odešla pryč z jídelny.
Russell jen pokrčil rameny.
„Já myslím, že ano. Kto by si na takovécho samce zapomněl?" pronesl svou lámanou angličtinou Ratko.
Joseph se jen blazeně usmíval. Netýkavka, co si vzal, mu ani v nejmenším nechyběla.
„Pojďte, chlapci, do salónku, dáme si koňak," navrhl hostitel.
Věděl, že v salónku si mohou povídat o čemkoli a jeho žena tam nepřijde.

Elizabeth i dnes vyjela na vyjížďku v doprovodu Davida, kterého si za posledních pár dní opravdu oblíbila. A on ji také, aniž by to tušila. Jako již pokaždé projížděli lesem a David byl zase daleko za ní. Užívala si jízdu na koni jako nikdy, dokud se proti nim nerozběhl divočák. Dívčin hřebec se začal stavět na zadní a divoce řechtat. Kanec ho vylekal.

Dívka se na něm takto dlouho neudržela a při dalším zvednutí pustila otěže a padla na zem. Kůň se po odhození zátěže obrátil a rozběhl se zpátky div, že dívku nepošlapal. V půli cesty minul Davida. Ten když viděl, že oři chybí jezdec, pobídl svého koně do cvalu. Svou paní našel až po několika minutách ježdění lesem. Ležela na studené zemi. Oči zavřené. Nejdříve se lekl, že je mrtvá. Seskočil z koně a klekl si přímo k ní. Položil svou tvář na její hruď. Slyšel srdce, cítil jak dýchala.
„Madam, " promluvil tiše a jemně se dotknul její tváře.
Dívka byla jako v hlubokém spánku. Z hluboka se nadechl.
„Madam, " řekl zvučně a poplácal ji po tváři.
Dívka něco zamumlala a pomalu se začala probírat. Otevřela oči a zamžikala na svého sluhu.
„Davide?"
„Ano madam, spadla jste z koně," oznámil jí.
„A-ano, já vím, co se stalo. Já... Ten kůň se splašil."
„Pomůžu vám na nohy, pojďte."
Zvedl se a natáhl k ní ruce. Pomohl jí se zvednout a když se dívka konečně postavila na pevnou zem, málem se skácela.
„Mám něco s kotníkem," zavzlykala.
„Tak pojďte, madam, vysadím vás na koně."

Držel otěže a vedl svého koně zpátky k domu. Žena seděla v sedle a tělem se opírala o koňský krk. V aleji jim naproti vyběhla dívčina komorná.
„Ach, madam! Stalo se vám něco? Vrátil se váš kůň, ale bez jezdce. Už vás jeli hledat."
Dívka jen pootevřela oči a zase je zavřela a více se natiskla k zvířeti.
„Davide, co se stalo?" ječela dál Karin.
Elizabeth se zdál její hlas příšerný. Jako skřípání zuby.
„Mlč, ty ženská jedna, " zamumlala do koňské srsti.
„Paní se splašil kůň a shodil ji, " vysvětloval David. Ani jeden ze služebnictva si nevšiml, že Elizabeth promluvila.

Ležela na své posteli, v lehkých bavlněných šatech a čekala na příjezd doktora. Komorná jí měnila obklady na oteklém kotníku a neustále dívku litovala. Davida už neviděla od chvíle, co ji odnesl do pokoje a zavřel za sebou dveře. Komorná jí lezla na nervy. Za to David, ten byl... Zvučné klepání přerušilo tok jejích myšlenek.
„Madam, lékař je tu," slyšela za dveřmi hlas jednoho ze sluhů.
„Ať vstoupí," hlesla ke komorné. Ta přikývla a poslušně odběhla otevřít dveře. Vpustila lékaře dovnitř a chtěla znovu jen zavřít.
„Karin, běžte," poručila jí dívka a usmála se na lékaře.
„Jsem ráda, že jste přijel tak rychle."
„Dobré odpoledne madam, dělal jsem, co jsem mohl. Slyšel jsem, co se vám stalo. Prý máte zraněný kotník."

„Tak jak je na tom?" zeptal se David komorné tisknoucí své ucho krkolomně ke dveřím.
„Nevím, mluví hrozně potichu..." špitla.

„Nechám vám tu tuto bylinnou mast. A denně před spaním a ráno kotník masírujte. Bolí vás ještě něco? Pády z koní většinou končí hůř než jen vymknutým kotníkem."
Dívka se zamyslela.
„Trochu mě bolí hlava, ale to nebude nic vážného," řekla po chvíli.
„Stejně vás radši prohlédnu."

Z jedné strany podepřena Karin z druhé Davidem se dobelhala do nejbližšího salónku. Posadila se do mohutného čalouněného křesla. Poručila si čaj a dopisní papír. Slíbila svému muži, že mu bude psát, ale zatím nenapsala ani řádku. Pohlédla na svou ovázanou nohu. Teď má na psaní dopisů času víc než dost.