Smluvená svatba

11

Za poslední dva dny dívku již podruhé sešněrovali do čistě bílých šatů. Hrudník měla opravdu hodně stažený. Dýchala překotně. Cítila, jak je jí stále více a více horko, tváře jí přímo hořely. Nevěděla jestli má plakat nebo křičet. Kathrine i Bethany se sladce usmívaly. Dívce bylo zle. Kočár sebou házel na kodrcavé cestě. Elizabeth se snažila dýchat pomalu a hluboce, ale nikdy to nevydržela dlouho, za chvíli dýchala znovu rychle a nepravidelně jako před tím. Sestry si toho nevšímaly.

Kočár zastavil. Kočí seskočil na zem a otevřel dívce malá dvířka. Vztáhl k ní ruku. Elizabeth se nadechla a sestoupila dolů. Její sestry jí následovaly. Všichni už čekali v kostele, jak dívce oznámila žena, která k ní po příjezdu kvapně spěchala. Elizabeth se otřásla a v doprovodu sester pomalu kráčela ke dveřím s mosaznou klikou.

"Co Bůh spojí, člověk nerozpojí. " zaznělo kostelem od oltáře.
Dívka se zachvěla. Teď již její manžel jí odhrnul závoj. Prosebně se na něj podívala, ale nebylo to nic platné. Jemně ji políbil na její rozechvělé rty. Cítila, jak se jí krev žene do tváři. Červenám se, určitě. vytanulo jí na mysli těsně před tím, než kolem ní všechno zčernalo.

Políbil jí, poprvé ucítil její sladké rty. Znovu se od drobné dívky narovnal a usmál se na ni. Chtěl ji ještě pohladit, ale dívka se začala hroutit. Rychle ji zachytil, aby nespadla na zem. Mírně s ní zatřásl, bez výsledku. Polácal jí po tvářích, stále nic. Lidé se k nim rychle sbíhali. Někdo Elizabeth povolil šněrování. Hrudník povolil. Joseph k dívce tiše promlouval, dokud znovu neotevřela oči.

Sledovala ten oranžovo béžový rozmazaný flek nad sebou. Oči se pomalu vraceli do normálu a ona poznala, že jí drží její zrzavý novomanžel. Rychle se napřímila a vyprostila se z jeho rukou. Stále se tak bezstarostně usmíval. Cítila, že má povolené šaty. Byla zmatená.
"Mamá," řekla a rozhlédla se kolem sebe. "zavážeš mi šaty, prosím.".
Její matka jí ochotně pomohla. Byla to pro ni hrozná ostuda. Kéž by se ztrapnila pouze před svou rodinou, ale tady byla i rodina jejího novomanžela a opravdu dobří přátelé obou rodin.

Mezitím se v domě rodiny Sandersové vyklízel Elizabethin pokoj. Věci a oblečení služebnictvo balilo do velkých kufrů a vše odnášeli před dům do vozů. Rodney se vrátil do pokoje. Susan právě zavírala další kufr.
"Není to zbytečné?" zeptal se přičemž ho zvedl ze země.
"Co?".
"Stejně jí ten její lord koupí šaty nové. " řekl to s takovou nechutí.
"Asi máš pravdu, ale co zmůžeme?".

Vrchnost nasedala do kočárů. Bylo krásné počasí, takové na konci léta dívka nepamatovala. Slunce pražilo, obloha bez mráčku, jen lehký studený vánek ohlašoval, že v nejbližších dnech již přijde podzim. Někteří měli kočáry se střechou, jiní otevřené. Lord pomohl dívce do jednoho z těch bez střechy, zdobeného pentlemi a květinami. Vyrazili.

Jelo se do jejího domova, už skoro bývalého domova. V kuchyni se chystal oběd. Služebnictvo v jídelně právě prostíralo. Joseph chvíli seděl, cítil ze své družky nervozitu, velice silnou nervozitu. Pokusil se ji chytit za ruku. Ucukla. Bylo jí zle, stažené šaty tomu nijak napomáhali a vedle sebe měla muže, v němž neviděla nic než neznámého člověka.

Oběd proběhl v tichosti. Několik lidí proneslo přípitek. Jeden pronesl i lordův někdejší tchán. Joseph se po většinu času usmíval, ale dívka ne. Věděla, že za chvíli znovu nasedne do kočáru taženého bělouši a ten ji odveze do sídla sousedního panství. Ale před odjezdem se ještě převlékla.

Jeli několik hodin a ten čas oba mlčeli. Lord chtěl několikrát promluvit, ale vždy jen vydechl. Dívka hleděla do krajiny, čas od času nenápadně zabloudila zrakem na svého manžela, marně ztraceného v myšlenkách. Za chvíli vjeli do aleje, kterou dívka věrně poznávala, včera tudy jela na koni v naději, že se sem už nikdy nepodívá a dnes je tu znovu, znovu a navždy.

Bylo pozdní odpoledne, tedy dost času do večeře, aby ji Joseph mohl provést celým domem a pochlubit se svým majetkem. V knihovně se zdrželi déle.
"Máte tu tolik románů..." zasnila se dívka a prstem přejela knihám po hřbetu "Tenhle jsem dokonce četla.".
"Elizabeth, nevykejte mi, prosím. ".
Dívka se zarazila sahajíc po jedné z knih, ale k muži za sebou se neotočila.
Jazyk se jí rozechvěl "C.. Cože? ".
"Jen říkám, abyste... abys mi přestala vykat, Elizabeth.".
"To nebude lehké... A jak vám mám říkat? " zeptala se.

Než prošli celý dům, nastal večer, venku se zšeřilo. Joseph dívku znovu dovedl do jídelny. Již zde bylo prostřeno pro dva. Odsunul dívce židli, aby se mohla posadit. Poté se přemístil na svou stranu stolu. A podávala se večeře. Horká polévka, pečeně a malý zákusek na závěr. Červené víno, které jí bylo stále doléváno, bylo opojné.
"Lizbeth, Mohu ti tak říkat? Mohu ti říkat Lizbeth?".
"Říkejte... Říkej mi jak chceš. "
Mírně pohnul hlavou "Opravdu?".
Dívka se usmála "Samozřejmě," copak můžu manželovi odmlouvat?
"Dobře Lizbeth, zítra ti chci představit služebnictvo. "
Dívka pouze přikývla a znovu se napila vína. Ani si nevšimla jak rychle se jí alkohol dostal do oběhu, ani, že sluha, který jí doléval, leje již z druhé lahve, ani, že její manžel pomalu upíjí trpeve z druhé skleničky.

Po večeři ji dovedl do ložnice. Zavřel a otočil klíčem v zámku, aby je nikdo nemohl rušit. Rozvázal jí šněrování. Dívka si rozpustila vlasy a oddaně se mu zahleděla do očí, ale jen na chvíli. Šaty dopadly na zem. Položil dívku na postel a pomalu jí stáhl jednu punčochu po druhé. Něžně ji svlékl do naha. Najednou ho necítila, neviděla ho. Posadila se. Stál v místnosti a svlékal se. Nahnula hlavu a snažila se dostat přes vrstvu alkoholu k reálnému myšlení. Nepovedlo se. Muž ji znovu pokládal na postel. Líbal ji všude po těle, zlíbal celý hrudník. Strniště ji příjemně škrábalo. Ucítila, jak se dotýká jejího rozkroku. Lekla se. Divoce sebou začala házet, snažila se mu vymanit, beznadějně. Takhle si své první milování nepředstavovala, chtěla ho mít plné lásky ne křiku a pláče, ale některé sny se prostě nikdy nesplní.

Když Joseph skončil a svalil se vedle ní na postel, zachumlala se do přikrývky a tiše fňukala dokud se jí nepodařilo usnout.