Smluvená svatba

16

,,Měj se krásně. " řekl jí než nastoupil za Ratkem do kočáru.
Políbila ho na tvář.
,,Bude se mi stýskat, " hlesla.
Pouze se usmál. Stiskl jí ruku a naskočil do vozu. Ještě jednou se na dívku usmál a zavřel dvířka. Kočár se rozjel.
,,A jede se za pohřádnejma ženskejma! " pronesl Ratko.
Kočár zaplavil hlasitý mužský smích.

Dívka se ještě chvíli dívala za kočárem mizícím na cestě obklopené vysokými statnými duby.
,,Paní, je tu chladno, pojďte domů."
Dívka se otočila. Věnovala Davidovi milý úsměv a pomalu se vrátila do domu.
,, Davide, "
Sluha se k ní otočil.
,,po obědě připravte pro mě a pro vás koně. Pojedete se mnou na vyjížďku."
Muž přikývl.
,,Samozřejmě madam. "
Dívka se cítila skvěle. Celý dům teď bude skákat, jak ona píská.

Oběd si užila. Sama ve velké jídelně. Byl klid. S nikým se nepohádala, nikdo jí nevnucoval své idey, kterými by se musela řídit. Teď byla jen ona, její myšlenky a její realizace těchto nápadů.

,,Ještě víno, madam?" zeptal se starý služebník s karafou červených zkvašených hroznů v rukou.
,,Ne, děkuji. " odvětila, zvedla se že židle a pomalu odešla z jídelny.
Ujistila se, že je na chodbě sama. Zula si boty. Vzala je do ruky, druhou si držela sukni a rozběhla se chodbou k hale. Připadala si volná jako v dětství, kdy jezdívala s otcem za jeho přáteli na jih Francie. Milovala to tam.

Vyběhla schody a celá udýchaná se vydala ke své šatně.

Svlékla se. Stála a prohlížela se ve velkém zrcadle. Nad ňadrem se jí červenal šrám. Joseph se minulý večer hodně rozvášnil. Přejela prstem po ráně. Zabolelo to. Spustila ruce podél těla. Chvíli tak ještě zůstala a upřeně se dívala na svůj odraz. Nevěděla, co si má o sobě myslet.

Ozvalo se zaklepání. Zpozorněla a obrátila se ke dveřím.
,,Madam, jste tam? Mohu vstoupit? " zeptal se hlas jejího nejoblíbenější sluhy.
,,Moment!" vykřikla a vrhla se ke skříním a truhlám.
Oblékla si své jezdecké šaty a začala utahovat šněrování.
,,Ještě chviličku! "
Uvázala mašličku a srovnala si sukni.
,,Pojďte dál!" zavolala ke dveřím.
V místnosti se objevil David, vypadal lehce rozvrkočeně. Usmála se na něj.
,,Koně už jsou osedláni, " oznámil jí.
Přikývla.
,,Počkejte na mě venku."
,,Ano, madam. " odvětil a odešel.
Dívka si obula vysoké kožené boty a přešla před velké zrcadlo. Rozpustila si drdol, který jí tak pracně ráno Klaudie učesala. Ze stolku vzala hřeben a rozčesala si své dlouhé světlé vlasy. Zapletla si cop a na konci ho svázala pentlí. Ještě si oblékla kabátek a vyběhla z pokoje.

David venku držel otěže dvou statných hřebců. Elizabeth je oba pohladila po hřbetě čenichů a nasedla do sedla statnějšího z nich. Ani nečekala až se vyhoupne do sedla její společník a už se vydávala cvalem dubovou alejí pryč.

David ji brzy dohnal. Ani netušila jaké jezdecké schopnosti se v něm skrývají. Cválali vedle sebe a dívka se cítila znovu tak volná jako před lety. Milovala, jak jí vítr cuchal pramínky vlasů. A konečně se zase mohla smát. Bez jakýchkoli přetvářek a lží. I David vypadal spokojeně. Jeho pán by ho nikdy s sebou na koně nevzal. Nová paní domu mu připadala tolik pokroková a moc krásná. Za tyto myšlenky sám sebe nenáviděl. Věděl, že si tím akorát ublíží a že i kdyby se na hlavu stavěl, na svou paní nemůže bez svolení sáhnout. Zatočila z cesty na pole. Zahleděn do vlastních myšlenek zareagoval značně pozdě a musel Elizabeth znovu dohánět.

V lese, kde se dívka rozhodla pokračovat, jel David značně pomaleji,až se mu ztratila z očí. Našel ji až na konci lesa, sedící na pařezu a hledící do dálky. Její kůň zatím okusoval trávu opodál.
„Nejste tak dobrý, jak jsem si zprvu myslela,“ prohodila, aniž by se na něj podívala.
„Za to vy jezdíte opravdu skvěle,“ podotkl služebník a seskočil z koně.
„S otcem jsem jezdívala od mala. Je vášnivým jezdcem. Ale kde jste se naučil jezdit vy?“ zeptala se.
David pokrčil rameny.
„Tak po různu, vždycky jsem se k nějakému koni připletl a ze začátku mě obvykle shodil, ale člověk se naučí pár fíglů a už to jde jako po másle.“
Dívka se usmála.

Na mysli jí znovu vytanula myšlenka na obraz páru visící v domě.
„Davide?“
„Ano madam?“
„Jak dlouho už pro mého muže pracujete?“
„Skoro tři roky,“ odpověděl bez otálení.
„Pokud vím, tak mezi služebnictvem se nikdy nic dlouho neutají a vy mi přijdete jako docela důvěryhodný mladík.“
David tiše naslouchal.
„Víte, všimla jsem si jednoho obrazu v domě, na kterém je můj manžel, pokud se nemýlím, ve společnosti ženy. To je jeho sestra?“ pokusila se nadhodit možnost, která by jí byla o moc milejší, než-li myšlenka, že už byl ženat.
David docela dlouho mlčel, až k němu dívka obrátila tvář, aby zjistila jestli ji slyšel.
„O tom se v tomto domě příliš nemluví,“ pronesl po chvíli David, přičemž se rozhlédl, jako by je měl někdo sledovati.
Dívka se zamračila.
„Pán je vdovec.“
„A kvůli tomu tolik ostražitosti?“ pousmál se Lizbeth.
„Ne tak docela. Ona jeho paní, aspoň tak jsem to slyšel, přišla o dítě no a zešílela z toho prý...“
„A co se jí stalo? Zabila se? “
„Nejspíš ano. Prý skočila ze skály, ale už jsem slyšel i...“
Dívka zpozorněla, ale mladík mlčel.
„Tak, co jste slyšel?“
„Nic madam,“ nechtěl své nové paní říci, že se mezi lidmi proslýchá o tom, že sám lord Joseph svou ženu shodil, protože s ní bylo k nevydržení. Bál se, aby v Elizabeth nevyvolal jen strach.

Moji drazí čtenáři, trvalo to strašně dlouho, dokonce o dost déle, než jsem původně předpokládala, ale další kapitola se opravdu zrodila. Takže pokud jste nad tímto příběhem už dávno nezlomili hůl, doufám, že se znovu začtete se stejným nadšením, jako tomu bývalo dříve.

Díky za Vaši trpělivost