Impossible Rules - Little Crazy Little Sassy 2

Part 4. Everybody love snakes

"Tak... teď toho o mě víš víc než 99% lidí, možná než všichni." Vydechla jsem a zhluboka se napila lahodné kávy.
"A známe se 3 a půl hodiny." Uváděl věci za pravou míru.
"Líbíš se mi" vyhrkli jsme oba naráz do ticha tohoto stolu, a vzápětí se rozesmáli.

Ten smích mi alespoň na chvíli pomáhal nemyslet na tíživou minulost, která se mi plíživě obmotávala okolo kotníku, a snažila stáhnout do svých skrýší.
Počkat... mě se doopravdy něco točilo okolo kotníku. Jasně jsem cítila jak se mi okolo nohy ovíjí šupinaté teplé tělo, přičemž svůj stisk neustále zvyšovalo.

"Stalo se něco? Jsi bledá." Zamračil se starostlivě Artemis.
"Něco... se mi obmotává okolo nohy..." vykoktala jsem vyděšeně, třaslavým hlasem.
"Cože?" Vytřeštil oči. Očividně fakt plazícího se čehosi nebyl schopen zpracovat.

"Mám něco na noze! Plazí se to!" Zvíšila jsem napjatě hlas, ze strachu jsem si začala zarývat nehty do dlaně.
"Počkej." Nakrčil obě obočí, a sklonil se pod stůl. Objevil se zpátky celý bledý.
"Okolo kotníku se ti odvíjí červeno žlutý had." Oznámil mi rozklepaně. Kdybych nebyla v takovéto situaci, jeho strachu bych se i zasmála.

"Hej! Neviděli jste tady někde Žofii?" Opřela se o náš stůl růžovovláska, která mi byla jaksi povědomá. Ovšem, byla u nás ve třídě.
"Žofii?" Zeptal se Artemis.
"Hada. Červenýho s trochou žlutý. Furt mi utíká, svině jedna." Zasmála se ona uvolněně. "Jinak jsem Zuzka, ale všichni mi říkají Sue." Vypadala jako punkerka. Až na ty vlasy. Ty byly barbíny.

"Ta tvoje Žofka se mi právě snaží zardousit kotník." Zaskřípala jsem bez zdvořilostí. Zuzana, nebo taky Sue, se sklonila pod stůl a stisk začal povolovat.
Když jí vytáhla nad stůl, vlastně ona stvůřička vypadala celkem přátelsky.
"Sorry, fakt mi utíká pořád." Mrkla na mě.

"Artemis." Podal jí ruku můj společník pro toto poledne.
"Zarra" kývla jsem i já, a Sue se začala smát.
"Vaši rodiče byli na houbičkách když vám vymýšleli jméno?" Zeptala se.
"Ne, ale máma je Ruska, a nejsme příbuzný, znám ho tři hodiny." Vše jsem se pokusila vysvětlit. Zuzka jen chápavě kývla.
"Budu muset vy, tak se mějte." Mávla na nás. Hodili jsme po sobě s Artemisem všeříkající pohledy.
"Tohle bylo divný." Říkaly.

"Zarro Nikito Amory. Bylo mi ctí s tebou strávit tento čas, ale musím jít, jsou tu povinnosti." Zdvihl se černovlasý společník od stolu.
"Fajn, taky budu muset." To nebyla tak trochu pravda, ale i tak bych měla za Anet.
"Tak čau" rozloučili jsme se.

"Za deset minut v parku" řekla jsem jedinou větu do telefonu, který mi Anet po pár pípnutích vzala.
Tohle byl náš způsob komunikace - nikdy se neptat.

Bylo toho tolik co bych chtěla říct. Tolik co bych jí měla říct. Ale já budu mlčet. Kvůli nemožným pravidlům, která jsem si stanovila.

Z kapsy jsem vytáhla zmačkaný papírek s kroužky od kávy.

Impossible Rules:

Just be okey

Never give up

Always crazy and sassy

Never fall in love

Never let Somebody hurt me again

Everybody have one chance