Impossible Rules - Little Crazy Little Sassy 2

Part 19. Touch of your love

Čas je zvrácená věc. Když se něčeho bojíte, začne utíkat snad rychleji, než předtím. A tak najednou bylo 18. Prosince. Seděla jsem na posteli, v ruce svírala hustě popsaný papír.

"Doopravdy se to hodláš udělat Zarro?" Zeptala jsem se do ticha pokoje. Můj hlas zněl nejistě a chraplavě. Buď se všechno pokazí, nebo vyřeší. Žádný mezistupeň, či snad jiná možnost.

Rozhlédla jsem se po pokoji, všechno bylo stejné. Snad jediná změna byla na stole, kde ležely vyžehlené šaty, barvy noční oblohy. Byly ještě z maturitního plesu, na vystoupení.

Z plic se mi vytratil všechen vzduch, a hrudník se bolestivě prohnul. Dokážu to zazpívat? Znám text, vždyť jsem nad jeho smyslem přemýšlela hodiny. Znám melodii, Robert to na kytaru hrál tak tisíckrát. Víc mě trápil jeden pár očí, které mě budou pozorovat.

Jak by reagoval? Jak bude reagovat? Dokážu se na něj podívat? Bála jsem se že tam bude s jinou. Nebo snad nepřijde vůbec.

Prudce jsem vstala a zatřásla hlavou. Na stole, jako strašák ležel vedle šatů papír, nesoucí text písní, které budu zpívat, vytištěný na úhledném papíře.
Vedle ležel seznam, seznam všeho jiného, co bylo považováno. Až teď mi došlo, že umím snad polovinu, možná dvě třetiny.

Tady není šance že by mohlo vše proběhnout hladce

Došlo mi najednou. Nemám ani sebemenší naději usínat příští večer jinak než s brekem, smáčená zoufalými slzami.

Zacinkala mi messenger zpráva, a světélko vedle předního fotoaparátu se zeleně rozblikalo.

Bob 😊 : tak jakpak je na tom moje zpěvačka? 💜

Zarra 💘 : upřímně? Mám strach 😞

Bob 😊 : nebooj to bude dobryy

Bob 😊 : 💕💕💕💕

Zarra 💘 : tak díky nooo 💕

Bob 😊 : věř strejdovi Bobovi

Zarra 💘 : to radši tomu pavoukovi na stropě...

Bob 😊 : máš pavouka na stropě? !

Zarra 💘 : ehm.. jo? Ale už budu muset... Moje familie je doma

Ozvalo se prásknutí dveřmi, a hlasitý pozdrav mě ujistil že se jedná o mého rodiče mužského pohlaví. Mojí oblíbenější polovinu rodiny.

"Tady mám mou populární dcerku!" Zahlaholil bodře, s brunátným obličejem. Jistě si v restauraci dal opět pár sklenek se stálými zákaznicemi, nebo možná i víc než jen pár...

"Tady mám svého populárního otce" zasmála jsem se. Najednou se mi ten zítřek nezdál tak hrozný, Táta tady pro mě bude navždycky.

Ahoj!!!
Milion let uběhlo, ale i tak jsem tady s novou kapitolou :D
Zbývá už jenom chvilka do konce... vlastně poslední kapitola, ale já nějak vůbec nedokážu psát :/
Just Written One

P.S. "Ale takový je život" řekl klaun, a namaloval si na tvář úsměv... Ale poté se mu na tváři objevil úsměv opravdový, když si vzpomněl kolik lidí jde dnes rozesmát...

Ten pro koho to je, bude vědět