Impossible Rules - Little Crazy Little Sassy 2

Part 15. I Hate You, I Love You

Honza:
Kdybych to na tebe znova zkusil, tak bys to tak nechtěla 
Kdybych Ti řekl, jaký to doopravdy je, tak bys to nesnesla 
Napíšu Ti textovku, ale pak ji celou vymažu 
Něco k Tobě cejtím, ale tobě to bylo vždycky jedno 

Zarra: hele laskavě přestaň citovat I hate you, I love you... Co potřebuješ?

Honza: shit...proč si to poznala? XD jdi mi otevřít dveře...

Zírala jsem na jeho poslední zprávu. Jak jako otevřít dveře? Nechci aby byl tady. Ne u mě... když jsem sama doma. To doopravdy ne. Nechci aby viděl jak jsem slabá.
I tak jsem ale pomalu sešla schody, a otevřela dveře. Samozřejmě že tam stál, se svou tváří bez emocí, přičemž hipnotizoval místo kde byla před chvílí klika.

"Ahoj" pozdravil mě se slabým úsměvem.
"Co potřebuješ?" Povzdychla jsem si.
"Můžu dovnitř? Nechci to řešit tady." Požádal mě svým zastřeným hlasem.
Pustila jsem ho dovnitř, a odvedla ke mě do pokoje, kde už byl.

Posadil se na židli, ale nic neřekl, začalo ve mě růst očekávaní.
"Za ten úkol máme Diane Arbus." Tohle jsem doopravdy nečekala. Fakt dělal takový haló jen kvůli zadání úkolu?
"A to je to proč jsi tady?" Zdvihla jsem obočí, v lehce zklamané grimase.
"Ne"
"Tak?"

"Jen se ti chci omluvit. Znovu, jo já vím, ale za všechno. Za cokoliv co jsem ti udělal, protože nechci aby jsi si myslela že mi na tobě nezáleží. Záleží, ostatně ty prázdniny v Německu byly těmi nejlepšími které jsem kdy zažil. Zarro jo fajn, byl jsem idiot, a myslel jsem si jaká to bude sranda ti napsat že tě miluju. Chci to všechno vrátit zpátky, nikdy tu volovinu neudělat. Po tom v autobuse jsem pochopil co si o mě myslíš. A oprávněně. Byl jsem takovej, jakýho mě vidíš, ale teď to nejsem! Nechci po tobě nic víc než to že mi opravdu upřímně odpustíš, nebo alespoň přijmeš omluvu." Dokončil svůj monolog. Chtěla jsem okamžitě vyběhnout a pevně ho obejmout. Ne o čemkoliv mluvit, jen brečet a objímat ho.

Mlčela jsem. Jako by veškerá slova ztratila význam a stala se jen bezvýznamnými lživými písmenky roztroušenými po Zemi.
"Myslím..." můj hlas zněl najednou přidušeně, jako bych se pomalu škrtila šátkem. "Myslím že tu omluvu přijímám... Ale víc po mě zatím chtít nemůžeš." Ani před maturitou, nebo když jsem přivedla domů svého prvního kluka jsem nebyla tak moc nervózní.

"To nechci." Zašeptal, a pak udělal něco v co jsem už ani nedoufala. Pevně mě objal, až jsem se v jeho náručí ztrácela. Byla jsem jako paralizovaná, neschopná pohybu. Tělem se mi rozlíval nezvyklý pocit bezpečí, spojeného s opojným klidem. Nahlas bych to nikdy neřekla, ale přála jsem si v jeho objetí zůstat navždy.

A pak to skončilo. Jako když po dlouhém uvolňujícím pádu dopadnete tvrdě na zem. Hrudník mi polil chlad, až jsem se otřásla.
"Děkuju Zarro" zářivě se na mě usmál. Tu chvíli mi ale pokazila jedna myšlenka. Usmívá se takhle na Hasilovou? A ještě krásněji? Objímá jí každý den? Líbá ji?

"Možná si jdi radši za Hasilovou." Odsekla jsem. Jako by můj svět z jasně barevného znovu propadl do černé, bílé, a šedé. Co to bylo za pocit? Píchalo mě u srdce, v hrudníku jsem cítila prázdnotu, a mé myšlenky se točily k obrazu Hasilové s Honzou důvěrně si vyměňujících sliny. Z toho mi bylo nevolno.

"Slyšels? Jdi! Honzo, z nás kamarádi nikdy nebudou!" Nebylo mi jasné jestli tahle věta bolela víc mě nebo Honzu. Beze slova se otočil, a odešel pryč. Nezapomněl při tom prásknout dveřmi.

Doběhla jsem o nim, a chtěla je znovu otevřít, pak mi ale došlo jaká blbost to je. Jen jsem se o ně opřela, a svezla dolů až na zem.
"Proč jsi tak pitomá Zarro?" Zeptala jsem se pološeptem sama sebe. Tak miluju ho sakra nebo ne? Jak to má on? A kdo mi posílal ty papírky?

Teď je začátek října, a tahle blbá hra trvá už měsíc. Nebavilo mě to, to, jak si se mnou život blbě hrál. Pro minutu jsem pomyslela na to, že závidím lidem kteří za pár dnů zemřou. To by se mi také hodilo, teda momentálně. Brečel by vlastně někdo?
Z pochmurných myšlenek mě vytrhlo cinknutí označující novou zprávu.

Neznámé číslo: Hey sassy, is this you reason why
You stop hearing me?

"Ne! Už dál ne..." Zamumlala jsem naštvaně. Nenávidím svůj posranej život.

Ahoj :)
Po dlouhý době zas IR ^^
Nějak mi nešlo to dopsat :/
Někdy se hold nedaří... koho vám to připomíná? :D
Co Vy a Vánoce? Já se hrozně těším! Už jen 5 dní školy ! ;D

Just Written One