Impossible Rules - Little Crazy Little Sassy 2

Part 18. Satisfaction feels like a distant memory

Usínat ošklivá v usedavém pláči a probudit se krásná s nezničitelným sebevědomím. Tak to bývá ve filmech, před tím než hlavní hrdinka pozná svého vyvoleného.

Ale první část této nereálné skutečnosti byl důsledek jedné hloupé fotografie, kterou jsem neměla vidět. Asi to zná každý. Jen tak si lehnout na postel, zapnout telefon a začít se brodit stovkami nových fotek instagramu.

Chyba byla možná na mojí straně, když jsem sjela dostatečně daleko abych viděla fotky z dnešního rána. Proč vlastně sleduju 482 lidí? Asi kdybych nezačala sledovat i tu krávu Hasilovou nic by se nestalo.

V sedm ráno publikovala fotku. Blbou fotku s Honzou Macákem. A v popisku mu řekla zlato. Hodně lidí mi říká že jsem žárlivá. Nebo impulzivní. Ale v tu chvíli se mi tomu nedalo věřit. Myslela jsem že by mě snad mohl mít alespoň trochu rád, vypadalo to tak. Teď bylo vidět co jsem. Další z řady. Hasilová, já, Anet... která přijde na řadu jako další? Jak dlouho ho to bude bavit tentokrát?

Mimovolně mi po tvařích začaly téct slzy. Cítila jsem se naštvaně, bez hodnoty, hloupě, ale zároveň ve mě bylo jakési opovržení jeho chováním. Byl ubohej. Ale ani to mě ho nedonutilo přestat milovat.

Hodiny ubíhaly nadlidskou rychlostí, najednou byla jedna hodina ráno, já ale stále seděla na témže místě jako předtím. Jako loutka jsem vstala, zdvihla svoje dvojdílné pyžamo s pandou, a odešla do koupelny.

Okey, tohle bylo hrozný. Linky všude po obličeji smíchané s perleťovými stíny a řasenkou. V pohodě bych se mohla ucházet o roli Samary, přičemž by maskérky neměly žádnou práci. Stačila by hodina s Honzou Macákem v jedné místnosti, a už bych byla monstrum. S tím, že bych měla dokonce natrénovanou i tu vraždu.

Kdy naposledy jsem byla bezstarostná? Spokojená? Šílená? Vtipná? Kdy naposledy jsem se smála trapné situaci která se stala, přičemž mě nic netrápilo? Už si to ani nepamatuju. Naposledy to bylo na začátku prázdnin kdy jsem jela do Německa... Ale to už se zdá jako vzdálená vzpomínka. Spokojenost se zdá jako vzdálená vzpomínka.

Vyšla jsem z koupelny, s vlasy v culíku, odlíčená, v pyžamu. Ale nějak spokojená. Do jisté míry jak se to jen dalo. Asi se mi to jen zdálo, ale přišla jsem si jako bych přes ty prázdniny dospěla. Možná, kdyby se mi ta věc co se stala mezi mnou a Honzou udála v době kdy jsem byla na střední, vůbec bych to neřešila. Možná bych na něj zařvala něco přes celou třídu, ale pak by mi byl jenom pro smích. Love sucks.

Došla jsem k posteli, a zabořila obličej do polštáře. Možná hodlám udělat hodně velkou pitomost, na plese budou desítky lidí. Ale najednou se mi zdálo, jako by po plese mělo všechno skončit. Snad měla skončit moje existence, nezáleželo na tom co všechno se poté stane. Kolika lidem budu pro smích, kolik lidí mě bude litovat.

Jako by končila kapitola zvaná "impossible rules"... Teď to chtělo jen další.