Impossible Rules - Little Crazy Little Sassy 2

Part 13. Magic of the moment

"ZARRO! NĚKDO ZVONIL NA DVEŘE!" Zařvala na mě matka z kuchyně. Pracovala na nějakém soudním řízení, nikdy jsem tomu nerozuměla.

"UŽ JDU!" Houkla jsem, a naposledy se zkontrolovala v zrcadle. Snad bylo všechno v pohodě. Vlastně ani nevím, proč jsem se snažila vypadat dobře. Asi pro to, aby mu začalo být líto že se do mě nezamiloval doopravdy? Pitomost. To opravdu ne.

Sešla jsem schody, a zhluboka se nadechla. Musel to být Honza, nikdo jiný dnes neměl přijít. Otevřela jsem dveře, postava za nimi mě v mé domněnce utvrdila.

"Ahoj Zarro" usmál se na mě. Nenenene... nesměl se usmívat. Měl by být naštvaný. To by bylo jednodušší.
"Ahoj... pojď." pozvala jsem ho dovnitř. Dobře... přes dvě hodiny tu budu mít člověka, do kterého jsem asi zabouchlá. Vedle sebe. A budu muset mluvit. Co víc si přát?

"Máte to tady pěkný." Poznamenal, když jsme vešli do mého pokoje.
"Jo... díky." Zamumlala jsem potichu odpověď.

Byla jsem z jeho přítomnosti rozpačitá. Veškerá má sebejistota se vypařila. Najednou se mi nezdál můj pokoj tak hezký, a i já sama se cítila nedokonale. Jako bych byla nedostačující. Ale pro co?

"Tak půjdem na ten úkol?" Zeptala jsem se, a posadila se před pracovní stůl. On mě napodobil.
"Ehm... A koho vlastně máme?" Zeptal se s nervózním úsměvem. Prudce jsem se na něj otočila, a pohlédla pohledem jako really?
"Tys to měl vědět!" Rozmáchla jsem se kolem sebe rukama. To ale asi byla chyba. Prostředníčkem jsem narazila na lampu, a má tvář se rázem zkroutila v bolestné grimase.

"Dobrý Zarro?" Začal se smát. Tenhle úsměv mi chyběl.
"Jo, jo." Začala jsem smát taky, a zhluboka oddechovala. Jen jsme se smáli, to bylo všechno. Neříká se tomuhle... kouzlo okamžiku?

"Tohle mi chybělo." Zamumlal najednou potichu.
"Co?"
"Nic, nech to být." Zakroutil hlavou. "Jsem tady celkem zbytečně když nevíme koho dělat..." zvedl se ze židle. Ne nechoď! Prosím! Řvalo na něj moje podvědomí.

"Ale líbí se mi tady." Skočil mi na postel, která se prudce zhoupla. Začala jsem se smát na novo.
"Víš co?" Zařvala jsem. "Naser si!" A skočila. Ze židle rovnou na Honzu, rozvaleného na mé dece. Nebylo mi jasný jak jsem svá poslední slova myslela. Jestli jako reakci, na to co mi udělal, nebo jeho náklonnost k mému místu odpočinku.

"Au! Jsi těžká Zarro!" Zakřičel se smíchem. Nějak se nám povedlo zamotat, ani jeden nemohl vstát. Nakonec to bohužel skončilo tak, že ležel nade mnou, a koukal mi do očí.
Oba jsme oddechovali, ale už se neusmívali. Jeho oči mě naprosto paralizovaly, jen jsem do nich hleděla, a nedokázala se ani pohnout. Možná se mi to zdálo, ale začal se ke mě pomalu přibližovat. Až na konec, kdy se naše nosy takřka dotýkali, jsem se konečně probrala.

"Zase klid rambo jo?" Odtáhla jsem se, a snažila se znít drsně.
"Mělo by jsme si promluvit Zarro. Fakt." Neměla bych tohle říct já jemu?

"Nejsem si jistá jestli ti mám co říkat." Rozechvěle jsem se narovnala. Nechci znovu polevit... už jednou to bolelo.
"Ale já tobě jo, Zarro." Vzal mě za ruce, ale já mu je hned zase vytrhla.

"Neopakuj pořád moje jméno." Jestli mě předtím jeho oči paralizovaly, teď jsem se na ně nedokázala ani letmo podívat.
"Ale budu ho opakovat, protože ho mám rád, jako tebe. Zarro." Odpověděl klidně. Proč mě jeho hlas tak přitahuje?

"Nelži. Oba víme jak to je."
"Nelžu. Byl jsem idiot když jsem ti to napsal. Nevím jak to odčinit, ale neskutečně mě to mrzí. Protože mi na tobě záleží." Ta slova se mi zarývala do mysli, a já do byla jistá že mluví pravdu. I o to vše bylo kouzelnější.

"Dala jsem si pravidla." Zašeptala jsem se sklopeným pohledem.
"V tvých pravidlech se nikde nepíše, že by si mě měla ignorovat. Jen nenechat někoho, aby ti zase ublížil. A já ti slibuju, že takovou chybu už nikdy neudělám." Znovu mi chytil ruce. Tentokrát pevněji, abych se nevykoutila.

"Já..." zasekla jsem se. A v tu chvíli mi to došlo. "Jak víš o mých pravidlech?!" Vykřikla jsem. Jeho stisk tím překvapením povolil. "Jak doprdele víš co mám v pravidlech?!" Začal ve mě přít vztek. Ten šmejd mi lezl do skříňky.

"Ehm... nechala sis jednou otevřenou skříňku." Vykoktal.
"To tě vůbec neoprávňuje tam lézt! Vypadni!" Jen se na mě ublíženě koukal.
"Ale Zarr-"
"Strč si to svý ale někam!" Zaječela jsem. "Proč do prdele všechno vždycky posereš?! Myslela jsem si že už to bude fajn. Chyběl jsi mi! Ale ty to pak poděláš! Bože! Za to tě kurva nenávidím! Myslíš si jakej si princ, jak máš na všechny, jak jsi lepší! Ale nejsi! Jsi ubohej maminčin mazánek kterej si sám nezaváže ani tkaničky! Hele, jdi si za tou svou Hasilovou, a nech mě!" Vysoptila jsem ze sebe. Po tváři mi stekla slza smutku. Bravo, zase jsem to podělala.

"No já nevím kdo mě odmítnul! Tys to podělala!" Zařval zpátky. Bylo vidět, jak moc ho to celý mrzí. Na chvíli jsem stuhla.
"Vždyť to byl jen prank!" Tváře mi zrudly zlostí. Na to nic neřekl. Jen se zastavil, a zpříma se na mě podíval. I já ztichla.

"Myslím že bys měl jít. Zítra tady nebudu, zeptej se učitelky na to co máme a pošli mi to. Najdi mi základní informace o jeho životě. Zbytek udělám. A doprovoď se dolů sám." Řekla jsem nakonec po delším zaváhání. On ale udělal něco docela jiného. Přišel ke mě, pevně mě i přes protesty objal, a pak beze slova odešel.

Stála jsem tam jako opařená a nechápala nic. Co to mělo znamenat? Nic jsem nepokazila! To on!