Impossible Rules - Little Crazy Little Sassy 2

Part 1. Holly Shit

Venku pršelo. Chladně, nepřátelsky, a doopravdy to nevypadalo že by chtělo přestat. Tohle bylo prvního září? Začátek nové etapy? Deštěm? To nebylo jak jsem chtěla. Bylo to moc... deštivé. Dřív jsem ty kapky milovala, byly tak dokonale drzé. Ale teď? Musela jsem myslet na Honzu. To bolelo. Tak moc.

Mlhavé nekonečno protla světla autobusu, měl zpoždění. Bez komentáře jsem nastoupila a posadila se. Z okna šel chlad, ale i tak se začaly mé ztuhlé končetiny bolestivě ohřívat. Do uší jsem si dala sluchátka, a odevzdala se tónům Say you wont let go. Od doby co se stala... ta záležitost, jsem žila v kýčovitě melancholických písničkách. V ty chvíle jsem měla pocit že v té ublíženosti nejsem sama.

Chtěla jsem začít od znova, ale nějak mi to nešlo. Proč neexistuje lektvar zapomnění? Vypila bych ho celý. Do dna. Autobus začal zpomalovat před nudnou šedivou budovou. S pěti dalšími neznámými lidmi jsem se zdvihla, a vyšla do nepřátelského počasí. Lidi mě míjeli, jako bych tu ani nebyla. Vír společnosti se mi najednou nezdál tak přátelský jako předtím, naopak, jako by mě vyháněli ven.

1.K

To bylo ono. V druhém patře, číslo 23. S nádechem, který měl být něco jako poslední zaseklý v minulosti, jsem otevřela dveře. Bylo tu zhruba šest lidí, nikdo si mě nevšímal. Posadila jsem se do nejzadnější lavice, a tašku s věcmi odložila vedle sebe na zem. Třída se pomalu začala zaplňovat, něco okolo osmnácti lidí. Vedle mě se posadil kdosi s černou kapucí přes hlavu, aby mu nebylo vidět do obličeje.

"Ehm.. Ahoj. Jsem Zarra. Ty?" usmála jsem se. Pro dobré vztahy cokoliv, že?
"Jo, čau. Artemis." Podal mi ruku. Konečně se mi povedlo uvidět jeho tvář. Měl ledově modré oči, jako ty kapky deště za oknem. Vypadal hodně emo. Ve rtu měl stříbrný piercing, jednu ruku potetovanou, a dokonce i kus krku. I přes to, měl krásně uklidňující úsměv.

"Asi tady nebudu jediná komu se rodiče pomstili jménem. Nic proti." Zasmála jsem se. Doopravdy se jmenuje po řecké bohyni lovu? Teď jsem i za pojmenování po obchodě ráda. Jmenovat se Euridiké... bleh.

"Myslím na to samé... Doopravdy Zarra? Co by jsi byla jako kluk? Louis Vuitton?" Zdvihl natetované obočí. Od tohohle okamžiku jsem věděla, že mi dva si budeme rozumět. Emo a punrockerka... to zase dopadne.

"Asi..." pokrčila jsem rameny. "Takže... Artemisi. Je to asi hodně divná otázka, ale co posloucháš? Jako hudbu." Tohle pro mě bylo to hlavní rozdělení, jestli se s někým mám bavit.

"Indie rock, heavy metal - nebo hard rock jestli chceš, Emo, a Pink s Metalem občas." Pokrčil rameny. Tohle se schvalovalo, samozřejmě pokud nebude poslouchat ty pop Emo. Doopravdy si vybírám lidi se kterýma se chci bavit podle hudby?

Bylo osm. Do třídy vešel muž, který nemohl být o víc než deset let starší než my. Vypadal celkem v pohodě, až na účes, který vlastně ani neměl. Byl plešatý.

"Dobrý den" pozdravil nás. "Jmenuji se Pavel Vagenknecht, jsem váš třídní a budu vás mít na ekonomiku. Nikdo se tady neznáte, takže bych poprosil aby jste se každý představili, stačí jméno." Tohle bylo profesionální. Mluvil jako na úřadě, zdálo se mi jako bych byla znovu před maturitní komisí.

"Anna Chlumská" promluvila z první lavice dívka se zrzavými vlasy.
"Robert Parlesák, raději Bob." Vedle ní seděl kluk s dlouhými blond vlasy, a modrýma očima. Tričko Slipknot, a náramky Metallicy? Třeba tu budou fajn lidi. To by byla moje záchrana.

Zaznělo dalších pár jmen. Postupně mluvili všichni, až to zbylo na nás.
"Artemis Verdikt" Zahuhlal co nejpotišeji můj soused. Chápala jsem ho.
"Zarra Nikita Amory. Stačí Zarra" osoba v poslední lavici z leva - my byli v právo - se napřímila.

"Karolína Hasilová" Řekla další dívka přeslazeným hlasem. Nebyla mi sympatická od prvního pohledu.
Přišla řada na posledního.

"Honza Macák" promluvil známý hlas.
A do prdele.

První kapitola - absolutně o ničem :D
Mám ráda tyhle seznamovačky, tak mě nechce :D
Co myslíte? Kdo se stane Zařinou oporou?
Robert/Bob nebo Artemis? (Miluju divný jména..) a kdo je podle vás hezčí?

JustWrittenOne