Impossible Rules - Little Crazy Little Sassy 2

Part 5. In second, she forget

Další den mě vzbudilo nechutné zvonění budíku. Nesnášela jsem to kdysi, a nesnáším to i teď. Snad jediná dobrá věc byla, že sice byla škola někdy od sedmi, ale pak tu byli dny jen s odpoledním vyučováním.

Pomalu jsem se vyhrabala z postele, po slepu nahmatala připravené oblečení, a zabouchla se v koupelně.

Dnes doma nikdo nebyl, máma měla nějaké soudní řízení ohledně odcizení majetku, zatímco táta už určitě pekl nějakou ze svých výborných pochoutek do restaurace.

Venku se počasí moc nevydařilo. Bylo zataženo, dusno, a já se cítila jako v jednom obřím pavilonu s opicemi, kde nebyla klimatizace. Posekaná tráva vytvářela hnusnou nasládlou vůni, z které se mi zvedal žaludek.

"Ahoj Zarro!" Pozdravil mě kdosi za mými zády, jakmile jsem vystoupila z autobusu před školu. Byl to hlas, který si moje mysl stihla za pár hodin zapamatovat, a oblíbit.

"Ahoj Artemisi" otočila jsem se na něj s úsměvem. Slušelo mu to. Měl roztrhané černé džíny a tílko Dinosaur Junior. Počkat... od kdy hodnotím outfity kluků?

"Vzhledem k tomu že je 7:59, hádám, že vybavování před školou nebude to pravý ořechový." Zašklebil se s pohledem na hodinky.

"A kurva!" Zaklela jsem, vecpala Artemisovi do ruky svojí tašku a rozeběhla se do školy. On s podobnou nadávkou za mnou.

Pomalu jsem otevřela dveře učebny, a nenápadně přešla celou učebnu aby si mě nikdo nevšiml. To jsem ale nepočítala s Karolínou Hasilovou, kterou nenapadlo nic lepšího než podrazit mi nohy botou.

Vyrazila jsem ze sebe hlasitý výkřik, setkání s linem bylo nevyhnutelné. Ale náraz nepřišel. Místo toho mě dvě ruce zachytily, a znovu postavily. Okolo mého nosu zavanula známá vůně, která mi vyvolávala tolik vzpomínek.

"V Poho Zarro?" Promluvil zastřený hlas, a já konečně uviděla zachráncovy oči. Modro zelené duhovky mě propichovaly pohledem, který byl pro onu osobu tak tipický.

Stál přede mnou Honza Macák. Nikdy mi nebylo jasné jak se ke mě dostal, ale teď mě pevně svíral v náručí, a já měla pocit že má vnitřní síla odplula kamsi do neznáma daleko odsud.

"Ehm..." vydala jsem ze sebe konečně. Sakra, je to jen Honza Macák! Seber se Amory!

"Zvládla bych to i bez tebe, nejsem malý dítě, nestarej se!" Nasadila jsem kamenný výraz a tvrdý tón hlasu.
V jeho tváři se mihlo cosi jako zklamání. Než ale stačil cokoliv říct, promluvil učitel.

"Slečno Amory, když chcete chodit pozdě, tak alespoň nenápadně! A vy ji pusťtě pane Macáku, slečna umí chodit sama." Pokáral nás, a Honza mě konečně pustil. Rychle jsem zaplula do své lavice, přičemž tam Artemis již dávno seděl.

Ten uměl být nenápadný...

Hi girls and boys!
Im on live! :D stále vydávám! Neumřela jsem :D
Dost kapitola o ničem no... Ale i tak mi Zařino chování přijde roztomilý ^^
Co myslíte, že bude dál? :)

Just Written One