Impossible Rules - Little Crazy Little Sassy 2

Part 14. Liar

Vešla jsem do třídy, a rty se mi automaticky roztáhly do širokého úsměvu. Artemis tam stál se Sue, tou která měla užofku Žofii, v bezprostřední blízkosti. Ona se něčemu potichu smála, zatímco můj kamarád na ní stoprocentně zamilovaně zíral. Těšilo mě to. Od prvního okamžiku mi bylo jasný že si sednou.

Došla jsem co nejvíc nenápadně ke své lavici a posadila se. Cože? Další papírek?

You make me person, i wanna be
want bring you god's jewels
But now are those rules impossible

Ten člověk mě znal tak dobře, až mě to děsilo. Všechny ty narážky, buď byly mimoděk, nebo si to ona osoba hodně dobře promyslela.
Prohlédla jsem si třídu, ale to byla chyba. Modré smutné oči mě propalovaly, a já do nich teď pohlédla. Honza seděl jen o dvě lavice vedle, se rty zkroucenými v nešťastné grimase.

Pro ten okamžik jako by mě jehla prudce píchla do srdce. Vzpomněla jsem si na tu hádku. Nikdy by mi neublížil... ubližuje mi tím, že tady je. Proč nemůže přijít... A prostě mě obejmout?

"Ahoj Zarr" dopadl vedle mě s žuchnutím Artemis.
"Čau. Tak co Sue?" Vybalila jsem na něj s úšklebkem. Mě se jen tak nezbaví.
"Co by?" Snažil se znít nezaujatě. Wasted, pomyslela jsem si.
"Vypadali jste jako by vás někdo prostřílel Amorovými šípy, tak to na mě neskoušej." Zasmála jsem se. Vlastně se mi k sobě hrozně hodili.

"Asi tak jako ty s Macákem." Teď se smál on. Ale mě jako by seškrábli úsměv břitvou.
"Jeho do toho netahej." Odsekla jsem rychle. Možná jsme ale mluvili moc hlasitě, protože Honza po mé větě zoufale sklopil pohled.
Já za nic nemohla, ne? Vždyť to on to posral!

"Co se mezi vámi stalo?" Povzdychl si Artemis.
"Znal moje pravidla... Ta co jsem měla vylepená ve skříňce. Vlezl mi tam." Zabručela jsem co nejpotišeji.
Hodina začala, a s tím i můj spánek. Dvořáková si nikdy nedokázala udržet pozornost déle než deset minut.

Dny se pomalu vlekly, jeden za druhým jako opilí lenochodi. Honzu se mi celkem dařilo ignorovat, snad jediné co s ním bylo podle Artemise byl nový vzkaz.

But now are those rules Impossible
Impossible
Impossible
Cause you're not around

Ale tím jsem se teď nehodlala zabývat, o víkendu nebudu řešit nic. Už zapadalo slunce, když se za zatáčkou v mlze konečně objevila světla autobusu. Měl deset minut s
zpoždění, ale to bylo teď, navíc v dopravní špičce, celkem běžné.

"Zarro!" Ozval se za mnou křik. Na okamžik jako bych strnula, ale pak jsem rychle nastoupila, a doufala že se dveře zavřou dřív než stačí doběhnout. Marně. Jakmile Honza doběhl, jeho pohled okamžitě vyhledal mě. Ne, on rozhodně nebyl ta osoba, s kterou bych teď chtěla mluvit.

"Zarro-" začal okamžitě, ale já ho přerušila.
"Ne. Honzo ne. Laskavě se otoč a zase vystup. Od Hasilový moc dobře vím že bydlíš na druhým konci města." Snažila jsem se udržet obličej bez emocí. Bylo to něco, co se mi hluboce příčilo. Neodcházej..
Nesklamal.

"Fajn, posral jsem to, a znovu se ti hrozně moc omlouvám. Ale sama víš, že nechceš abych odešel." Chytil mě za ruce, pokusila jsem se je vyškubnout, ale nešlo to. To je na moje ruce tak moc ulítlej?

"Ne, to si myslíš jen ty, a teď mě pusť. To je to, co vím. Chci abys mě pustil a vypadl." Tohle byla snad ta nejvíce prolhaná věta kterou jsem kdy řekla. Vypadalo to, jako bych mu dala facku. Ne... Jen tady buď, a ujišťuj mě o tom jak moc mě máš rád.

"Ale snaž se mě pochopit! Chci to vyřešit, a být zase ok, jenže ty mi nedáváš šanci! Nám nedáváš šanci!" Měla jsem pocit jako by nás poslouchal celý autobus.
"Víš že nikdy už tak ok nebudeme..." povzdychla jsem si, a znovu marně škubla pažemi.

"Všechno v pořádku? Nějaký problém slečno?" Přišel k nám řidič autobusu.
"Já..." zasekla jsem se, doopravdy to chci říct? "On mě obtěžuje." Tak. A pojďte zatleskat naprosto vypatlané Zaře Nikitě Amory, která právě naprosto všechno posrala.

Honza se na mě podíval tak ublíženým, naštvaným a zoufalým pohledem, který mě naprosto pohltil. Jako z dálky jsem slyšela autobusáka, jak oznamuje Honzovi že má vystoupit.
Jenže pak to skončilo. Dveře se otevřely, a oči kluka do kterého jsem byla blázen zmizely, stejně jako on celý. Co jsem to udělala...
"Vše v pořádku?" Otázal se řidič.
"Ano" falešně jsem se usmála, a nebo možná zašklebila.

Tohle jsem doopravdy dělat neměla. Musí si myslet, jak moc ho nenávidím... Ale je to pravda? Nenávist nebo láska? Nenávist nebo láska? Nenávist... A nebo přece jen ta láska?
V jednu chvíli jsem si byla jistá že ho nenávidím, a v jednu zas že ho miluju.
Teď mi text písničky I hate you, I love you dával naprostý smysl.
Nesnáším ho, miluju ho. Nesnáším to, že ho miluju.

A přesně v tu chvíli jsem si slíbila, že až ho příště uvidím, musím si s ním všechno vyjasnit... Všechno.

Ufff tahle kapitola dala zabrat ;D ale je tady... haleluja!
Jakou písničku vám nejvíc připomíná Impossible Rules / Little Crazy Little Sassy?

Just Written One