Srdce bolesti

Mami..?

Tak je tu nová kapitola :) Upozorňuji, že nejsem odborník na nemoci, takže když se budu v něčem malinko mýlit, uvědomte si prosím že tento příběh je od člověka co nestuduje nemoci do detailu, a také prosím že to je JEN PŘÍBĚH anooooo ?:) děkuji, přeji pěkné počtení :)

love u

-hiNIKIhere

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Thomas mě odvezl domů v jedenáct hodin večer, vystoupila jsem z jeho auta a nervozně jsem se koukala na dveře, bála jsem se, ještě nikdy jsem nepřišla tak pozdě. ,,Děje se něco?" Vykoukl na mě Thomas z okénka. ,,Em, ne, asi ne, jen jsem nervozní" Thomas vystoupil z auta a postavil se přede mne. ,,Dio, opravdu je tvé mamce jedno, kdy chodíš domů?" Zeptal se podezíravě. Nechci mu lhát. Jemu ne. ,,Thommy..." Nezmohla jsem se slov. ,, Já to věděl, mám jít s tebou ?" ,,Asi radši ne, máma bude šílet," pousmála jsem se ,, Thome, napíšeš mi?" ,,Určitě, tak jo, kdyby byla moc naštvaná, dej vědět ano?" Kývla jsem, rozloučili jsme se a pak odjel. Stála jsem před dveřmi a koukala na ošoupanou kliku. Konečně jsem sebrala odvahu a otevřela jsem dveře. V předsíni byla tma, vešla jsem do kuchyně, také tma. Šla jsem po schodech nahoru. Ve druhém patře je můj pokoj, moje koulepna, ložnice mámy a její koupelna. Otevřela jsem dveře do pokoje a odložila si věci, následně jsem si to namířila hned do ložnice, nemůže být nikde jinde.

Přiložila jsem ucho na dveře máminy ložnice. Rozbušelo se mi srdce, když jsem uslyšela vzlyky. Vrazila jsem do dveří, když jsem se ocitla v pokoji, viděla jsem mou matku sedět v pyžamu na posteli s mobilem u ucha. Dívala se na mě, její oči doslova plavaly ve slzách. Poslouchala druhého člověka se kterým hovořila a pak hovor ukončila prostým : ,,Zavolejte až budete vědět víc." Poté mobil položila vedle sebe a sesypala se. Vzlykala a fňukala. Skočila jsem vedle ní na postel.,, Mami ?! Co je ? To je kvůli mě? Omlouvám se že jsem přišla pozdě!" Chrlila jsem na ni. Mamka brečela do polštáře. Utřela si slzy, posadila se a já ji chytla za ramena. ,,Mami!" Zaječela jsem. ,,Diano ! Nemůžeš prostě..." zarazila se a podívala se na mě s lítostí. ,,Prostě zmlknout?" Řekla jsem s uraženým výrazem. ,,Tak promiň že mám starost". Zvedla jsem se z postele ale mamka mě chytila za ruku, ,,Promiň Dio ale...prostě...jde o tvého otce"

Asi bych vám měla něco objasnit.

Můj otec už poslední tři roky trpí Alzheimerovou nemocí. Zvýšilo se mu to do takových rozměrů, že není schopen se o sebe sám starat, poslední dva roky je v nemocnici, navštěvujeme jej jednou za týden. Jediné co s tím můžeme dělat je pomalu sledovat jak postupně zapomíná naprosto vše, když jsem tam byla naposledy, nevzpomenul si už ani na naše jména, a když mi mamka oznámila že se s ním něco stalo, znervózněla jsem.

 ,,Em...co je s tátou?" teď jsem brečela už i já, mezitím mi začal v kapse vibrovat mobil, nejspíš mi Thomas napsal. ,,Dio, já přesně nevím ale prostě si něco udělal, odpojil si hadičky, omdlel, zítra tam pojedeme ano?" Přikývla jsem se slzami v očích. otočila jsem se a odešla jsem do pokoje.

Skočila jsem na svou postel a propadla jsem se v depresi. Co když se už neprobudí? Co když zapomene třeba i mluvit? Co když...co když....musím na to přestat myslet, zítra se uvidí.

Vytáhla jsem mobil z kapsy, viděla jsem novou zprávu na masengeru, nebyl to Thomas, byla to Rebeka.

Reb.- Tak co :333 ??

Já- Co co ?

Reb.- Ale nedělej, moc dobře vím že jsi byla v kině s Thomasem, stavila jsem se u tebe doma za tebou ale ty jsi tam nebyla, tak mi tvoje máti vše řekla :D Tak mluv!

Já- Ty musíš vědět prostě všechno, že? -_-

Reb,- Jsem tvoje nejlepší kamarádka, takže ano, musím

Já- Byl tam i Will, koukalo se na Labyrint aaa...bylo to super...

Reb.- To je vše? opravdu? Nestalo se ještě něco???

,,achh..Rebeko...nemůžu ti říct vše." Zamumlala jsem si.

Já- Ne, opravdu ne Rebeko.

Poté na mě ale padla únava a já usla.