Srdce bolesti

Tati!

Tak jo, dneska ještě jedna, bude trochu smutnější, nojo ale co nadělám ? :D užijte si čtení, ráda bych věděla váš názor, jak na celkově tuto knihu, tak i na Dianu, Thomase a Rebeku :) děkuji !

love u

-hiNIKIhere

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------  

Táta se vyděšeně díval do stropu, a když zaslechl mé kroky, střelil po mě pohledem tak rychle, až jsem se lekla. Zavřela jsem za sebou a přešla k němu. 

Jeho pohled mě ničil, ty oči, které byly kdysi tak plné energie, štěstí, radosti a spokojenosti, se změnily. Teď jsem v nich uviděla pouze zoufalství a strach. Přistoupila jsem vedle jeho postele a on mě nepřestával pozorovat. Čekala jsem, jestli něco neřekne, on se na mě jen s udivením díval, pak ale přesměroval svůj pohled znova na strop a zamračil se. Po nějaké době mlčení jsem si už začala myslet že zapomněl, že vedle něj stojím, tak jsem ho tedy oslovila. ,,Tati," opět po mě střelil překvapený výraz a pozoroval mě, ,,to jsem já." pípla jsem, hlas se mi třásl. ,,Jdi...pryč." Odpověděl. V jeho tváři byl pořád ten stejný výraz. ,,Tati...to jsem já." Trochu jsem znejistila, doteď nás vždy poznal, jen jméno zapomněl...vždy sliboval že na mě nikdy nezapomene...nikdy. ,, Kdo-" ,, TATI! TO JSEM JÁ! Diana Rottenfiled! JÁ JSEM TVOJE DCERA ! VZPOMEŇ SI!" S panikou jsem ho přerušila, musí si mě pamatovat! Chytla jsem ho za ruce a začala s ním třást. ,,Prosím! Ty jsi to slíbil! Tati" Pořád se na mě vyděšeně díval. ,, Já nemám dceru." Tato slova byla jako střela kulkou do hrudi. Pustila jsem ho a odstoupila ,,T-tati..." ,,Proč mi říkáš tati?" ,,Ty...jsi můj...táta." Přiložila jsem si ruce na ústa a začala brečet. ,,Nikdy jsem neměl děti, že ne ?.... nemám je rád, láska není skutečná" ,,Ale..je...já tě miluji." Posadil se na posteli a naklonil hlavu na stranu ,,Kdo jsi ?"....On zapomněl... ,,Jsem tvoje dcera Diana," položil si hlavu do dlaní a začal s ní kývat ze strany na stranu. ,,Já- ne-nevzpomínám-" Řekl bolestně. Křečovitě se chytl za vlasy a zařval, poté se podíval na mě ,,NEVZPOMÍNÁM SI ! NEJSI MOJE DCERA ! PROČ TO NEVÍM !? PROČ !? KDO JSI !? PROČ TU JSI !?" Řval tak intenzivně až mu vylétaly sliny od úst, po tváři mu stékal proud slz,  já se otočila a utekla, ve dveřích jsem se minula se sestrou která za ním běžela, aby ho uklidnila.  

Na chodbě stála mamka, čekala na mě a já ji vběhla přímo do náruče, obě jsme brečely, a já si připadala jako malá holčička, která potřebuje utěšení mámy. ,,Broučku, promiň," šeptala mi při pláči ,,Neměla jsem tě brát". Mezitím jsem slyšela svého otce jak z vedlejší místnosti vykřikuje, kde je ta holka ? Kdo je ta holka ?

Cesta domů byla depresivní, ne jen že se rozpršelo, já i máma jsme byly potichu, a nechávali se unášet smutkem.Máma, aby přerušila ticho, pustila rádio, naladila na mou oblíbenou stanici a tak to bylo celou cestu.

Přijeli jsme domů a před dveřmi leželo XXL balení oříškové čokolády, s dopisem od Rebeky, kde se psalo: No nemysli si že to je ode mě :D Ve škole se "NĚKDO" ( však ty víš) zastavil v naší třídě a hledal tě, (holky z něj byly uchvácené :D)  vzkazuje že ti za vše děkuje, a posílá toto. MĚLA JSEM CO DĚLAT ABYCH TI TO NESNĚDLA ! A napiš mi, ano ? S láskou, Reb :*

Pozornost od Thomase mi na tváři vykouzlila menší úsměv. Šla jsem do pokoje kde jsem se svalila na postel, rozbalila si čokoládu a zírala jsem do stropu. Přemýšlela jsem nad tátou, to na mě doopravdy zapomněl? Můj vlastní táta? To nemůže být pravda...říkal že na mě nezapomene...říkal to. Do pokoje vešla mamka ,,Zlatíčko, nechceš něco jíst ?" ,, Nene, odpočiň si, udělám si něco sama". Usmála jsem se na ni, a pak se převalila na posteli, odemkla jsem mobil a začala psát Rebece.

Já - Nesejdeme se ?

Reb.- Jo klidně, jak u táty ?

Uvažovala jsem, jestli to napsat, ale rozhodla jsem se to s ní probrat osobně.

Já- To potom, tak u mě před barákem, za 5 minut ok ?

Reb.- K, už letím !!!