Srdce bolesti

O půl roku později

Po delší době...radši ani nebudu vysvětlovat :D

Ta čísla mi dělají radost :) děkuji vám

love u

-hiNIKIhere

________________________________________________________________________________

-Dvacátého března, 15:30, Hřbitov-

Thomas s autem zaparkoval a otevřel mi dveře.

,,Zlato, jak se cítíš?" Podíval se na mě s vážným a starostlivým výrazem. Celý on. Nic jsem neřekla, přesto z mých očí vyčetl to jak mizerně se cítím. Někdy mi opravdu přijde, že si čteme myšlenky. Jako bych se pro něj prostě narodila.

Podal mi ruku a pomohl mi zvednout se.

,,Jsem tu. A jsem tu pro tebe, ano ?"

Moc dobře ví že toto jsou první tátovi narozeniny, v jeho nepřítomnosti. Je to pro mě těžké, ale ani ne tak z daleka jako pro mou matku, která je doma s těžkou depresí. Možná jsem ji neměla nechávat samotnou.

Procházeli jsme ulačkami, a vyhlíželi tátův hrob. Tisíce náhrobků s vonnými svíčkami, květinami, a studeným vánkem dotýkajíc se zad tvořili pochmůrnou, a smutnou atmosféru.

Mráz mi přejel po zádech a já se oklepala. Přitiskla jsem se blíž k Thomasovi. Pohladil mě po tváři a následně pohledem zaměřil na jedno místo. Podívala jsem se tím směrem a uviděla náhrobek, jenž vyčníval svou novotou. Náhrobek mého otce.

Oči se mi zalili slzami.

,, Nechám vás tu...jo ?"

Přikývla jsem.

Přistoupila jsem k náhrobku a poklekla.

Položila jsem svícen na zem a vedle malou sošku lva. Vždy je měl rád.

,, Ahoj..." začala jsem, mluvila jsem tak potichu, jako by všude kolem mě byli spící lidé a já je mohla vzbudit.

,,...věřím že se teď máš mnohem lépe...jen mi je líto že jsem se s tebou nemohla rozloučit..."

Slzy mi tečou po tváři.

,,... tati ani nevíš jak mi chybíš, tolik věcí které jsem ti nemohla říct...Vzdy jsi mě varoval před krutým světem, ale není tak špatný. Našla jsem jednoho člověka který je poro mě jako poklad, víš ? Miluji ho, věřím že se na mě teď shora dívaš a říkáš si, 'Ty mi rosteš jako z vody' ...jako vždy. Při této příležitosti se ti chci ještě omluvit...za to jak jsem na tebe bývala drzá...že jsem tebou pohrdala, neposlouchala...."

Proud slz si našel cestu ven. Vzhlédla jsem k nebi. Proč je to tak těžké?

,,...nebyla jsem tou dcerou kterou jsis zasloužil, ty jsis zasloužil mnohem více a já to všechno pokazila." hlas se mi třásl a já stěží polkla.

,, Kdybych si to teď s tebou mohla viměnit neváhám a jdu do toho...byl jsi štěstí všech lidí co tě znali, a teď budeš nejkrásnější vzpomínkou všech tvých přátel, a rodiny."

Postavila jsem se.

,, Vždy budeš žít v mém srdci. V mém bolestivém srdci....

....Miluji tě a vždy budu tati."

Na hrudi jsem ucítíla příjemné teplo.

Já tebe taky holčičko.

_________________________________________________________________-

Komentář a votes potěší :)

Plánuji novou knihu, ale nevím jestli ji začít už teď nebo až po dokončení SB...poradíte ?