The Pendant

1.9K 89 11
                                    

Ležela jsem na posteli a pročítala si jednu knížku, co jsem dostala od Harryho k svátku. Od momentu, co se magie spojení přizpůsobila jak nám, tak i velikosti panství, tak nebylo kam spěchat. Jistě, jednou za nějakou dobu bylo dobré trávit čas alespoň ve stejné místnosti, aby se magie trošku oživila, ale již to nebylo nic hrozného. Proto jsem se čas pro sebe rozhodla využít čtením, neb jsem měla ještě dvě a půl hodiny do oběda. Právě ve chvíli, kdy jsem byla opravdu začtená a hltala jsem každé písmenko jedno po druhém, se ozvalo zaklepání. „Dále!" křikla jsem tak, aby mě bylo dostatečně slyšet.

Dveře se otevřeli a dovnitř vešel Malfoy. Draco Malfoy. „Um - Ahoj?" vyznělo to spíše jako otázka, nad čímž jsem se musela pousmát. „Ahoj," odpověděla jsem na pozdrav a zvedla svůj pohled od knížky. „Potřebuješ něco?" zeptala jsem se nakonec, když Draco stále postával u dveří, nic neříkal a vypadal nervózně. Malfoy a nervózně? „No, víš – Já – donesl jsem ti takovou malou pozornost, tedy, spíš takové malé poděkování za to, že jsi se rozhodla mi odpustit. Je to vlastně i taková hmotná menší omluva za všechno." dostal nakonec ze sebe Draco trochu kostrbatou větu.

Došel ke mně a ruce co měl za zády dal před sebe. Můj pohled spadl na malou zelenou krabičku s mašlí. „Děkuji, ale opravdu jsi mi nemusel nic...," slova se mi rozplynula na jazyku, když jsem krabičku od Draca otevřela. Brada mi div nespadla až na zem a na tváři se mi vykouzlil překvapený úsměv. „To je – nádhera," zašeptala jsem a opatrně si prohlížela stříbrný řetízek s přívěškem ve tvaru draka, který byl ozdobený zelenými kamínky. Klidně bych se vsadila, že jsou to pravé smaragdy.

„Jsem rád, že se ti líbí," usmál se na mě Draco a sedl si vedle mě na postel. „Vůbec jsem netušil, jaké máš preference, co se týče šperků, a proto, jestli ti draci třeba nějak vadí nebo tak – tak to můžu jít vyměnit za cokoliv jiného, co jen budeš chtít a...." jeho větu jenž lehce nedávala smysl, jsem ukončila tím, že jsem mu položila prst na rty. Vůbec nevím, proč jsem to udělala. Možná jsem mu to chtěla oplatit? Nevím, každopádně tohoto činu, i když bych možná měla, ale vůbec nelituji. „Nemusíš si dělat starosti, opravdu se mi líbí, draci mě vždycky přitahovaly. Ale....nemůžu to jen tak přijmout!" zakončila jsem větu lehce zoufalým hlasem a snažila se mu krabičku se šperkem vrátit zpět do rukou.

„Ale no tak. Už jsem se konečně odhodlal ti to donést a ty to takhle odmítneš? To není hezké." řekl lehce rádoby uraženě Draco, jehož tváře nabraly lehce růžového odstínu při mých slovech, aniž bych si toho všimla. „Odhodlal?" zopakovala jsem po něm jedno slovo, které mi z celé jeho věty utkvělo v paměti. „No...," začal nerozvážně a pravou rukou se lehce poškrábal na zátylku. „Původně jsem ti to chtěl donést už ten den, kdy jsi sem přišla, ale bál jsem se, že semnou snad ani nebudeš chtít mluvit, jenomže po včerejšku jsem se rozhodl to prostě risknout," lehce se zasmál jeho vlastnímu vyjadřování a upřel na mě ten svůj ocelově šedý pohled. „Opravdu jsi mi nic dávat nemusel, ale i přes to ti moc děkuji. Je opravdu nádherný." usmála jsem se a svůj pohled upřela na malého smaragdy zdobeného dráčka.

Dlouho jsem nad tím uvažovala, ale nakonec jsem se rozhodla si trochu pohrát s ohněm. „Zapneš mi ho?" usmála jsem se mile, chytla si vlasy a otočila se k němu zády, aby mi jej mohl zapnout snáze. Bylo slyšet, jak nahlas polkl. Chvíli bylo ticho, ale nakonec naprosto vyrovnaným hlasem odpověděl: „Dobře" a řetízek si vzal do rukou a následně jej zapnul. Mohla jsem cítit jeho horký dech na svém krku, a sem tam letmý dotek jeho prstů. Netušila jsem proč, ale cítila jsem jakousi hřejivou energii, jak prochází skrze doteky až k mému bříšku, kde způsobuje příjemné chvění. „Děkuji," usmála jsem se a opět na něj otočila svůj pohled. „Nechtěla by ses jít ještě projít, než bude oběd?" Moc dlouho jsem nad odpovědí nepřemýšlela a jednoduše na to kývla. On mi věnoval jemný úsměv a s větou, že si jde pro kabát a pak mě vyzvedne, odešel.

Od kdy se sakra Malfoy usmívá tak sladce?! Je skoro až neuvěřitelné, že se může člověk takhle změnit. A obzvláště v jeho případě. Zcela očividně je to ale asi možné... Proč se u Merlina ale já chovám tak, jak se chovám? Tohle už přece jako "vědecké účely" pojmenovat nemohu ani sama ve svojí vlastní mysli. Už jsem mohla využít několik situací, a naznačit mu, že by mi měl dát víc prostoru. Měla jsem mnoho příležitostí k němu zůstat chladná a odměřená, ale já to neudělala. Proč? Nevím. Mé svědomí říká že by si to zasloužil, že to třeba jen hraje, aby mě mohl ponížit znovu... Ale mé srdce naopak říkalo, že mluví pravdu a že každý by měl právo na druhou šanci. Přesně tak, druhou šanci...

Zakončila jsem svůj vnitřní rozhovor a prohlížela se v zrcadle ve svém outfitu, který jsem si oblékla. Na mé hrudi se leskl malý přívěsek draka. Až teď jsem si uvědomila tu jistou spojitost, u které jsem si nebyla jistá, jestli byla úmyslná či ne. Nicméně jsem se nad tím musela vážně usmát, pokud to bylo úmyslně, pak je to svým způsobem poněkud egoistický tah, ale na druhou stranu, je to stejně vážně roztomilé.

Z mých myšlenek mě vytrhlo zaklepaní. Tentokrát má odpověď nebyla: „Dále," nýbrž „Už jdu!" Popadla jsem svoji hůlku, jenž ležela na nočním stolku vedle postele, dala si ji do kapsy a rozeběhla se ke dveřím, aby Draco nemusel déle čekat. „Sluší ti to." Komplimentoval mi Draco, když si mě celou prohlédl. „Díky, a přestaň prosím takhle mluvit, připadám si, jako bychom šli na rande," zasmála jsem se nad tak absurdní možností a následovala ho chodbami, které tvořily bludiště Malfoy Manor. Doufala jsem, že má slova zajistí jistou hranici mezi námi dvěma, už jen kvůli tomu, jak mé tělo na Malfoye poslední dobou reaguje. „Promiň, máš pravdu," omluvil se mi – tak snad to zabralo. Stejně jsem to ale nevydržela a konstatovala: „Stále nemůžu uvěřit tomu, jak moc jsi se změnil." „To já taky...," větu nechal nedokončenou, jako by snad chtěl ještě něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. Přestože mě vážně zajímalo, co to mělo být, vzpomněla jsem si na „snahu vytvořit hranice" a tak jsem to radši nechala bez povšimnutí.

Ani mě nepřekvapovalo, že samotná cesta přes Manor trvá tak dlouho, spíš mě zajímalo, kam že se to vlastně jdeme projít. Mezi námi právě vládlo ticho, byly slyšet pouze dopady našich bot na kachličkovou podlahu, a jejich následná ozvěna odrážející se po nekonečných chodbách. Oba jsme byli ponořeni ve svých vlastních myšlenkách o tom druhém, to jsme ale samozřejmě nevěděli. Chtěla jsem se toho blonďáka zeptat na tolik věcí... Jeho osobnost, mě z jakéhosi důvodu zajímala čím dál více. Touha zjistit o něm co nejvíc se jen zvětšovala. Na škole se mi přece kdysi – Vševědka – neříkalo pro nic za nic. Pak mi tiše svědomí zopakovalo „hranice" a já sama nad sebou v duchu zaklela.

„Prosím," řekl Draco, čímž mě okamžitě vrátil zpět do reality.Prvně jsem se na něj nechápavě podívala, ale následně mi došlo, že to je pouhé gestodržení dveří dámě, na něž upozornil. „Děkuji" oplatila jsem mu úsměv a vyšla s nímna cestu zahrady Malfoy Manor.

Dramione - 5 let po válce (Draco Malfoy, Hermiona Grangerová)Kde žijí příběhy. Začni objevovat