Dramione - 5 let po válce (Draco Malfoy, Hermiona Grangerová)

Hatred is strong

Srdce se mi zastavilo a hlas se mi zadrhnul v krku. Naopak krev se mi rozproudila po těle rychlostí světla a já jen stěží mohla uvěřit svým vlastním očím.

Ron byl v posteli s nějakou – nějakou, co já vím s kým. Bylo mi dopřáno vidět pouze zadní scenerii. „TY PARCHANTE! BASTARDE JEDEN!" křikla jsem z plných plic – cítila jsem, jak se mi oči zalily slzami a já stěží viděla – naštvaně jsem po nich mrštila první věc, jenž jsem měla po ruce, v tomto případě to byla plastová váza s květinou, která rozhodně nebyla moje.

V tu chvíli ta dotyčná nána začala ječet, jako by ji na vidle braly a naštvaně se na mě podívala, přičemž se peřinou přikryla až ke krku. Až pak jsem si uvědomila vznik jejího povyku, vázou jsem sice trefila Ronalda, nicméně voda a květiny dopadly na ni.

„To je ale překvapení..." podotknul Ronald bez známek jakýchkoli citů a znechuceně se na mě podíval. „Zdá se, že nás mudlovská šmejdka poctila svojí přítomností." Uchechtl se a značně se bavil nad mým zklamáním, které se na mě jistojistě odráželo. Už teď mi samo o sobě klesalo sebevědomí dostatečně ke dnu ale ty jeho kecy – mě srážely k zemi úplně. „Tys zapomněl miláčku?" promluvila za celou dobu ta coura, jenž ležela v mojí posteli. Weasley se na mě po jejích slovech významně podíval a povýšeně se usmál. „Máš pravdu Nicol... Ty nejsi už ani mudlovská šmejdka, ty už nejsi nikdo. Přímo odpad kouzelnické společnosti, stále nechápu, proč tě v kouzelnickém světě ještě nechávají." Jeho slova mě ranila víc, než jsem si kdy myslela, že mě slova mohou ranit. Právě mi totiž vyrval srdce z hrudi, roztrhal ho, zašlapal a následně mi jeho zbytky vrátil. Možná že měl sakramentské štěstí, že jsem byla bez magie, jinak bych právě pravděpodobně použila jednu ze zakázaných kleteb. Jestli ne všechny.

„No, co tady ještě oxiduje? Ronánek je teď můj, tak si už konečně sbal kufry a vypadni! Jestli ti to ještě nedošlo, už tě tu nikdo nechce. A jestliže seš tady, zdá se, že tě už i Malfoyovi vyhodili, tudíž se moje domněnka potvrzuje. Nikdo tě nechce! Jsi úplně k ničemu tak už kurva vypadni!" křikla na mě ještě ta coura.

To už jsem opravdu nezvládala. Přes rozmazaný svět díky slzám, které mi teď po tvářích stékaly proudem, jsem se vydala ke skříní, popadla kufr, který byl ve spodní polici a opravdu rekordním tempem jsem narvala veškeré svoje oblečení právě do nachystaného kufru. „Že ti to trvalo..." podotknul Weasley hned po tom co jsem zařvala „Kreténe jeden hnusnej!" a naštvaně – ne, přímo rozzuřeně jsem za sebou práskla dveřmi, přičemž jsem se divila, že jsou stále vcelku.

Hned z ložnice jsem si to namířila do koupelny, kde jsem shrnula zbytek mých věcí do kabele, na kterou jsem si následně musela sednout, abych ji dokázala zapnout. Když jsem se s těžkým kufrem a stále mokrýma nohama dalo by se říci, klouzala ze schodů, několikrát jsem se bouchla, tušila jsem, že budu mít modřin plné nohy a ruce. Chůzi mi ještě více ztěžovaly slzy, které se mi stále víc a víc hrnuly z očí a míchaly se s vodou, která mi odkapávala z vlasů. Nakonec jsem ještě vzala menší tašku, začarovanou neomezeným kouzlem a nacpala do ní všechny svoje boty a kabáty, jež ještě obývaly věšáky a botník.

Nicméně těsně předtím, než jsem si šla obout moje mokré boty, pohled mi spadl na obálku, co ležela na botníku a musela zde ležet i při mém příchodu, to jsem si jí ale nevšimla. Byl na ní malým písmem napsán popisek: „Vezmi si to a vypadni." V tu chvíli už jsem ale neměla nějak sílu prohlížet její obsah, tak jsem ji jen hodila do kabelky vedle druhé obálky s přenášedlem na Manor. Tu jsem ale vytáhla a s představou teplé koupele se dotkla mince. Očekávala jsem obvyklé škubnutí a přemístění. Nic z toho se ale nestalo. Než jsem ale stihla uvažovat and tím, co se to ksakru stalo, můj pohled zabloudil k malé krabičce nad dveřmi, pak mi to došlo. Merline! Já jsem tak hloupá! Jedná se totiž o již zmíněný předmět proti nezvaným hostům, a brání v jakémkoli „nezvaném" přemístění z domu a případně ničí zařízení kterýmž se chcete přemístit, a to znamená, že Ronald musel zablokovat kouzly i mě. V tu chvíli se mi chtělo hrozně křičet, ale už jsem neměla sílu v tomhle domě zůstat ani minutu, popadla jsem tedy kufr, který byl díky Merlinovi kolečkový, a kabelu se zbytkem věcí jsem vzala do druhé ruky tak, aby mi vysela přes rameno.

Jakmile jsem tedy vyšla ze dveří, opět mě do tváře uhodil studený vítr a na mé tělo začaly opět dopadat kapky deště. Nebýt mých zarudlých očí, nebylo by ani poznat, že brečím. Ptáte se, proč jsem si nevzala alespoň deštník? Je to jednoduché, ani žádný nemáme, v tomhle světě se zašeptá zaklínadlo a déšť se člověka ani nedotkne. Kdybych si před chvílí nezničila přenášedlo na Manor, asi bych se vydala tam – ale teď? Nemám se tam jak dostat a, vlastně nemám kam jinam jít. Už jsem pláč potlačit nedokázala a z mých úst se začaly drát poněkud trhané vzlyky. Pomalu jsem tedy odbočila doleva, netušila jsem, kam jdu, ale rozhodně jsem potřebovala jít pryč. Pryč od tohoto domu. Pryč od všeho. Od zlomeného srdce. Od myšlenek na moji ztracenou magii, pryč odsud. Pryč z kouzelnického světa.

Kdyby se právě k dešti nepřidaly ještě hromy a blesky, byly by na ulicích kromě šustění deště a občasného zamňoukání koček, slyšet pouze mé kroky. Podpatky lodiček hlasitě narážely do kamene a vydávaly klepotavý zvuk jenž se odrážel od okolních stěn a působil tak mnohem děsivěji, než se na první pohled mohlo zdát. Když jsem kousek před sebou zahlédla lesní cestu, kterou jsem nejspíše podvědomě hledala, přidala jsem do kroku. Došla jsem k lavičce, která se nacházela před zábradlím, jenž ohraničilo zem od hluboké propasti, v níž se úplně na dně nacházela říčka protékající Gotrikovým dolem. Opatrně jsem se na ni posadila, neboť nebyla o moc mokřejší než já. Déšť neustával, naopak se zdálo, že snad ještě zesílil, v tu chvíli jsem moha jen děkovat v to, že kouzelnické kabele a kufry se už prodávají s ochranným kouzlem proti dešti – ne že by mi na tom teď nějak extra záleželo.

Stačila chvíle ticha a moje myšlenky zaplňovaly celou moji mysl. Začaly mě pomalu sžírat domněnky a realita na mě začala doléhat až příliš krutě. Že bych byla opravdu tak k ničemu, jak říkali? Že by se semnou bavili ostatní už jen ze soucitu? Opravdu jsem taková nicka? Proč mi to ale Ron neřekl dřív... nemusela bych si pak projít takovou situací, jakou jsem si právě prošla. Kdybych tenkrát řekla Kingsleymu, že tu práci s Malfoyem vážně vzít nechci, dopadlo by to stejně? Jak dlouho mě vlastně Ronald podvádí? Nohy se mi rozklepaly, ne ale zimou.

Srdce, tedy to, co z něj zbylo, se opět rozbušilo jak splašené, div mi nevyskočilo z hrudi. Přerývavě jsem se nadechla a začala opět brečet. Z prudkých nádechů mě začala bolet hlava a z ní se bolest přenášela do celého těla. „Vážně jsem hrozně nemožná..." „Možná si vážně ani nezasloužím žít..." zašeptala jsem si pro sebe a poslouchala déšť, jehož dopady zněly, jako by mi snad odpovídal. Stejně už na mě nikomu nezáleží, rodiče ani neví, že existuji, Ronald, o němž jsem si dodnes myslela, že mě miluje, mě vlastně nenávidí a já ani nevím proč... A co Harry a Ginny? Problesklo mi hlavou, zastane se Harry nejlepšího přítele nebo jen bývalé mudlovské šmejdky, která mu jen pomohla zabít Voldemorta. Zní to komicky že? Nebýt mě, byl by Ronald už několikrát mrtvý...to na to všechno už zapomněl, nebo mu je to prostě jedno?

Možná kdybych nebyla v téhle situaci asi bych se začala přímo hystericky smát. Ale přece, nejsem já jen na obtíž? Vždy jsem přece někoho zatěžovala...prvně rodiče „svým" kouzelnickým světem, následně jsem se vetřela mezi Rona a Harryho a teď? Zůstávám na krku Malfoyovím. Po tom, co svojí vinou přijdu o magii, jediná věc, která by mě teď dokázala udržet při životě je... pryč. Nemělo být náhodou mým osudem zemřít rychlou, ale přece krutou smrtí na Manor? To už by ode mne měli všichni pokoj.

Pomalujsem se zvedla a došla k zábradlí. Přelezla jsem ho a stoupla si na zem, jenž seještě kousek za zábradlím nacházela. Rukama jsem se zábradlí držela a lehce jsemse o něj zády opřela. Nechávala jsem ztěžklé mokré vlasy lehce povlávat a tím jsemtak více umožnila velkým, těžkým dešťovým kapkám dopadat na moji vybledlou kůži„Chyběla bych vůbec někomu?" promluvila jsem tiše směrem k tmavé obloze. Vtu chvíli jsem se rozhodla. Měla jsem pocit, že jsem přišla již o všechno za costálo na světě být. O všechno. Naposled jsem pohlédla dolů ze srázu a na rtechse mi objevil jemný úsměv. Oběma rukama jsem se zapřela o zábradlí a lehce se odrazila.V ten moment jsem za sebou ale zaslechla tiché „Mně ano..."