Dramione - 5 let po válce (Draco Malfoy, Hermiona Grangerová)

I think we need to talk 2/2

„Um, ano, jistě." Zalhala a věnovala Luciusovi drobný úsměv. „Víte, opravdu mi nemusíte lhát, má drahá." Poznamenal Malfoy a posadil se do pohodlného křesla za svým stolem. Hermiona se na něj trošku překvapeně podívala, ale rychle na to odvrátila pohled od jeho pronikavých očí. „Opravdu. Nic, co by stálo za zmínku." Zdálo se jí to, nebo si Lucius tiše povzdechl. „No, jak myslíte. Nicméně, mám vám od Draca vyřídit, že by byl velmi rád, pokud byste za ním večer zašla, jakmile se vrátí z ministerstva. Upřímně ale nechápu, proč vám to nemohl říci sám, připadám si jako sova." Postěžoval si Lucius na závěr a sám se začal věnovat své práci. Vypadal jako by chtěl ještě něco říci, ale nakonec si to rozmyslel, a tak se i Hermiona ponořila do práce i přesto, že měla trošku strach z toho, proč s ní chce Draco tak najednou mluvit.

oooOOOooo

Kolem sedmé večer se u Hermiony v pokoji objevila skřítka a oznámila jí, že se Pan Draco již vrátil, a že se již nachází ve své pracovně. Odložila tedy knížku a trošku roztřeseně se vydala po chodbách Malfoy Manor směrem k bloňďákově pracovně. Věděla, že si sama slíbila to, že si spolu musí promluvit, ale po tom, co on vypadal, že se rozhodl pro to stejné, začínala být poněkud nesvá. Vůbec netušila, jak se takový rozhovor může vyvinout, a to ji opravdu děsilo.

Když stanula před dveřmi jeho pracovny, dlouze se na ně zadívala a podvědomě zadržovala dech. Opravdu právě vedla vnitřní boj o to, aby opravdu zaklepala a vešla a neutekla. Když se hřbet její ruky konečně dotkl dveří s lehkým zaklepáním strnule vyčkávala, co se bude dít dál. Čekala, že se ozve „dále", nebo něco podobného, proto byla velmi zaskočena, když jí dveře otevřel sám Draco. Byl trošku rozcuchaný, jeho košile byla porozepnutá a celkově, jeho zjev dával pocit jakési unavenosti. „Ahoj Hermiono, pojď dál prosím." Řekl a poodstoupil od dveří tak, aby jí dal dostatek prostoru na projití. Jakmile vešla, zavřel za ní dveře a dlouze se na ni podíval. V jeho šedých očí bylo možné spatřit, jak se uvnitř něj právě střetávají různé emoce, které bylo však nemožné identifikovat. Nakonec si poněkud nemalfoyovsky a frustrovaně prohrábl vlasy. „Víš... já – já tohle dál asi už neunesu. Musíme si promluvit." Tak tohle Hermionu lehce zaskočilo. V takovéto stavu jej ještě neviděla, a to víc ji jeho slova znepokojila. „Já vím, musíme." Dostala ze sebe nakonec a po jeho pokynutí rukou se usadila do jednoho ze svou křesílek, která byla v rohu místnosti spolu s malým konferenčním stolkem. Než Draco Hermionu následoval, sáhl do skříňky pro skleněnou broušenou láhev a nalil si oné tekutiny do sklenky, která mu již ležela na stole. Onu tekutinu prudce vypil a posadil se naproti hnědovlásce. Když si opět prohlédla jeho stav, tak nějak se bála začít mluvit a proto tiše vyčkávala, než začne on sám.

„Víš... Popravdě, já dnes nikde nebyl. Celý den jsem byl zavřený tady a přemýšlel jsem." Řekl nakonec poměrně tiše a přitom stále hleděl do své prázdné sklenky. „Hermiono," nadechl se. „Ohledně toho, co se stalo včera... Vím, že jsi trošku pila a já toho naprosto sprostě využil-" „Ne, vždyť ty-" „Nech mě domluvit!" řekl poněkud rázněji, až to Hermionu zarazilo. Nezvedl hlas, nic podobného, ale frustrace, která byla slyšet v jeho slovech a tón zoufalství, který jeho slova procházel ji dostatečně umlknul. „Nemělo se to vůbec stát. Nedokázal jsem se ovládnout. Chápeš to? Já, nositel jména Malfoy jsem se nedokázal ovládnout. Nikdy jsem nechtěl udělat cokoli, co by mohlo to, co jsme si mezi sebou vytvořili nějak zničit. A když jsem tě dnes ráno viděl, uvědomil jsem si, že přesně to jsem udělal. Pochopím, když už se mnou po večerech nebudeš chtít trávit čas. Pochopím, když už nebudeš chtít, abych u tebe přespával. Pochopím když-" Dracova další slova se mu úspěšně zadrhla v krku, když se těsně předním objevila Hermiona a zatlačila rukama jeho ramena tak, že jej donutila se opřít. Stála nad ním a stále nepouštěla jeho ramena. Oči se jí lehce leskly, ale překvapivě, bylo velmi těžké odhadnout, jaká emoce ji právě ovládá. „Ne Draco, ty mě nech domluvit." Téměř zašeptala. „Nic z toho není tvoje vina, vždyť to já jsem tě políbila! Když už chceš někoho vinit, tak to jen a jen mě. A víš co? Já o tom dnes taky dost přemýšlela, a – a asi je mi teď jedno co si o mě budeš myslet ale já toho nelituju. Udělala bych to klidně znova, a to poslední, co si přeji je, abychom spolu přestali trávit čas. Tak prosím... přestaň se už obviňovat."

Jedna neposlušná slza stekla Hermioně po tváři následovaná druhou a pak i třetí. Napětí v jejích rukou už dávno opadlo, a tak se nechala vést Dracovýma rukama. Posadila se na jeho klín, nohy si přehodila přes opěrku na ruce a hlavu si nechala navést tak, aby se opřela o jeho hruď. On jí pouze něžně hladil, zatímco ona němě plakala v jeho náruči. Když si uvědomil, co mu vlastně řekla, nebyl schopný popsat množství emocí co se mísilo v mysli. Chvíli tak neříkal vůbec nic a snažil se počkat než aktuální emoce, které kolem nich teď tak vířily, trošku pominou.

Když tedy Hermiona přestala plakat a už jen pouze tiše oddechovala, zatímco z něj nespouštěla svůj pohled, promluvil: „Myslím že my dva, bychom měli opravdu zapracovat na tom, jak spolu mluvit, co se týče našich emocí." Hnědovláska v jeho náruči se lehce zasmála. „Tak to máš naprostou pravdu." „Takže – chápu to správně, že bys mi chtěla dát přece jen šanci? Mě? Bývalému smrtijedovi?" dostal ze sebe o něco vážněji. „Myslím, že jsem se předtím vyjádřila dost jasně." Usmála se něžně Hermiona a při svých slovech vyhrnula levý rukáv Dracovi košile a jemně jej pohladila po jeho předloktí, kde se nacházelo znamení zla. Když k němu opět zvedla svůj pohled, překvapeně na ni hleděl. „Všichni si zaslouží durhou šanci, víš? Obzvlášť ty, jakožto někdo, komu vděčím za tolik věcí." Dodala ještě a pak už jen sledovala, jak se k ní opatrně přibližuje svými rty. Jako by se bál, že ho přece jen odmítne, jako by potřeboval onen polibek jako jakési potvrzení jejích slov. Nebránila se, neuhýbala, naopak, i ona mu šla vstříc a nechala jejich rty spojit ve sladký ale tolik něžný polibek.

„Vážně to pro mě moc znamená." Řekl pak tiše. „Co?" „To, že jsi mi dala druhou šanci."

Ten večer zůstali spolu v onom křesle tak dlouho, než oba upadli do říše snů v tom jistém pevném objetí.

Že by se Hermionin život začal pomalu obracet opět k dobrému?

---
Krásný podvečer vám přeji, mí drazí čtenáři. Doufám že se vám tato poněkud "sladší" kapitola líbila - neb to není úplně šálek mého čaje na psaní ale snaha byla 😊. 
Kromě dalšího a obrovského díky za zpětnou vazbu <3 - a radost z nových čtenářů, jsem se jen chtěla zmínit - že příští kapitola bude opět lehce NSFW (18+) takže, you know, na vlastní nebezpečí 👀

I.Lagardère