Dramione - 5 let po válce (Draco Malfoy, Hermiona Grangerová)

Thanks for everything, Draco

„Dále" dostala jsem ze sebe po chvíli, otřela si slzy a otočila hlavu ke dveřím. K mému velkému překvapení to byl Lucius Malfoy. „Omlouvám se, že vás ruším, slečno Grangerová, ale Draco říkal, že jste již vzhůru. Chtěl jsem se vás zeptat, jak vám je – a taky poděkovat za to, že jste donutila Draca jít se konečně vyspat." S těmito slovy se Lucius posadil do koženého křesla kousek od mojí postele.

„Už se cítím mnohem lépe, děkuji za optání." Rychle jsem si utřela zbylé neposedné slzy a snažila se usmát. „Mně nemusíte lhát, slečno." podotknul a upřel na mě svůj pohled. Prvně jsem nechápala, nač ten pronikavý pohled, ale jakmile jsem ucítila tlak v hlavě, vše mi došlo. „To není slušné." Poznamenala jsem lehce uraženě. „Omlouvám se – to bylo ze zvyku. Pokud mám určité tušení, že mi někdo lže, mívám tendence si to ověřit." zašeptal a podíval se na mě – soucitně? To jako vážně? Prvně mi vleze do hlavy a pak semnou soucítí? On si mého nevěřícného pohledu všimnul a jen pokrčil rameny. „I lidé jako já se mění, ač to pro vás může být překvapující. Ale Azkaban a smrt mé ženy mě donutili se na věci dívat jinak, a řekněme, uvědomit si své chyby. Jméno Malfoy jsem pošpinil dost, je na čase dát prostor těm, kteří jej můžou alespoň trochu vyzvednout z toho prachu." Domluvil a zaujatě se podíval z okna do zahrad osvětlených odpoledním sluncem.

„Ať už to může znít jakkoli absurdně, myslím, že mi můžete věřit slečno Grangerová. A pokud byste něco potřebovala, stačí říct. Přece jen, jsme spolu spojeni a já nemám v úmyslu to zhoršovat ani jednomu z nás." Myslím, že ta nemoc mi nějak narušila vnímání a funkce mozku, tohle přece nebylo reálné, ne? Nebo jsem tak pošetilá?

„Víte – i když to tak nevypadá, i já mám emoce a je to sice již dávno, ale i já ztratil někoho na kom mi opravdu hodně záleželo. Vím, jaké to je – jak moc to člověka bolí. Bohužel, já na rozdíl od vás, nesměl nikdy dát najevo jakoukoli slabinu, takže se to nikdy nikdo nedozvěděl. Tedy, kromě vás, teď."

Překvapeně jsem se na něj podívala a mé rty se semknuly do úzké linky, vůbec jsem nevěděla co říci. Celý tenhle rozhovor byl tak zvláštní. Což bylo možná slabé slovo. Říká mi to ze soucitu, anebo snad proto, že jsem první, komu se může svěřit? „Pane Malfoyi, já –" začala jsem nakonec ale slova se mi zadrhla v krku. Stále jsem si nebyla jistá co říci a navíc, cítila jsem opět ten temný mrak vzpomínek, který se mě snaží opět rozbrečet.

Lucius se hořce ušklíbl, nikoli posměšně. „Spousta emocí se jde naučit ovládat, pokud jste tomu od narození pečlivě učena a máte silnou vůli. Nikoli však všechny, a to přes veškerou snahu." Mluvil tak tiše a pomalu, ale přesto jsem jako by slyšela každé jeho slovo zřetelněji a výrazněji.

Pokud ale i on měl někoho na kom mu vskutku tolik záleželo – začínala jsem pochybovat o tom, že tou osobou myslí právě jeho ženu – proč riskoval všechno co měl? V mé mysli vyskakovalo desítky a desítky otázek ohledně toho tajemného muže přede mnou. Byly to však věci, na které se mi nepříslušelo ptát. Pokud je to všechno pravda, tak pouhé vzpomínky na jeho ženu (?) by mohlo mít pro jeho city opravdu reálně následky. Ne. Rozhodně není vhodné, abych jednu z mých otázek vyslovila nahlas. Chvíli mezi námi vládlo ticho. Každý jsme upadly do svých vlastních myšlenek.

„Asi bych měl již jít." Ozval se následně Lucius a zvedl se z křesla. Těsně před dveřmi se však zastavil. „Nevím proč, ale něco mě nutí vám ještě něco říci, slečno. Něco mě nutí vás uvést na pravou míru, protože jsem si naprosto jist, že za osobu, na které mně tolik záleželo, máte jistě moji zesnulou ženu. Ona. Ona však nebyla tou osobou. Víc vám si k tomu však netroufám říci. Možná se to i sama časem dozvíte, jste přece jen velmi bystrá žena, slečno. A samozřejmě věřím v to, že tato naše drobná konverzace zůstane i nadále pouze mezi námi." Po jeho slovech se mi v hlavě začalo samozřejmě rojit mnoho dalších otázek.

Navíc, byla jsem neskutečně překvapena z jeho upřímnosti a toho, že mi pravděpodobně řekl něco, co nikomu předtím ne. Je možné, že za to trošku může nějakým způsobem to spojení? Což mě přivedlo na myšlenku, co všechno to spojení ovlivňuje v případě, že jsem přišla o magii. Musím si o tom něco přečíst hned jak budu mít více sil. „A ještě, než odejdu. Dovolil jsem si vám sem pozvat vaše přátelé, Potterovy. I když se mi to – musím se přiznat – zprvu dosti příčilo, Draco měl asi pravdu."

Byla jsem naprosto zaskočená. Opravdu to udělal? Opravdu pozval Harryho a Ginny na Malfoy Manor? U Merlina – co se stalo? Odkdy mi Malfoyovi domlouvají návštěvy? Než jsem mu stačila poděkovat, zmizel za dveřmi s poslední větou, nad kterou mi zůstal rozum stát. „Vždy jste byla milá a až příliš ochotná, teď byste však měla za svým dosavadním životem udělat tlustou čáru. Zapomenout a začít konečně žít podle sebe." Jeho slova mě nutila přemýšlet nad vším co se dělo okolo mě posledních pár let. Opravdu jsem až doteď nežila přesně tak, jak bych chtěla?

oooOOOooo

Když se blížilo k jedné hodině ranní a já dočetla jeden mudlovský román, natáhla jsem se k nočnímu stolku pro lektvar, bohužel jsem zjistila, že jej nemám čím zapít a že mám vlastně hrozný hlad. Sice se mi noční procházky po Manor sebevíc příčili, ale hlasité kručení břicha mě nakonec dostatečně přesvědčilo a donutilo se zvednout. Obula jsem si své červené chlupaté pantofle a hodila si přes sebe modrý župan. Jak jsem zjistila, tady bylo úplně jedno jaké je roční období, nic to totiž neměnilo na tom, že ve velkém kamenném domě je snad stále chladno.

Proto tedy nebylo divu, že když jsem vyšla na chodbu, pocítila jsem opravdové chladno sálající od země, což mě donutilo si župan přitáhnout více k tělu. Možná jsem se pod něj měla vážně víc obléct...

Snažila jsem se jít co nejtišeji, abych neprobudila nejen oba Malfoye, ale i spoustu obrazů, jenž byly rozmístěny po obou stranách chodby. Následně jsem zcupitala točité zdobené schodiště, prošla poněkud velkou předsíní, a nakonec vešla do druhých dveří vpravo, kde se nacházela jídelna. Přes tu jsem přešla rovnou do kuchyně, kde jsem hned mezi dveřmi nahmatala vypínač a umožnila si tak výhled na velkou kuchyň Malfoyů.

Byla mnohem větší, než jsem čekala, sladěná do černé a bílé působila překvapivě až moderně a samozřejmě i honosně. Po celém kraji se táhla dlouhá linka se všemi možnými nádobami a skříňkami, veprostřed kam byl jeden konec linky zaveden, byl vysoký stůl s barovými židlemi, nicméně můj pohled zabočil k velkým skříním, vedle kterých se nacházela jediná věc, kterou jsem teď mimořádně potřebovala. Lednička. Okamžitě jsem se k ní vydala a následně otevřela její dveře, načež mě očí udeřilo téměř nebeské světlo. Jakmile jsem si na něj zvykla, lítala jsem po jejím obsahu pohledem. Jistěže bych si nejraději dala hned nějaké pečené kuře, věděla jsem ale, že to by mi to příliš nepomohlo. Nejedla jsem totiž skoro tři dny, samozřejmě kromě vyživovacích lektvarů, což stejně ale znamenalo, že se stravou musím začít pomalu.

Potom se ale můj pohled zastavil na poličce plné skoro samých jogurtů. Dovolila jsem si tedy vybrat jeden s malinovou příchutí. A když jsem pak našla lžičku a nalila si sklenici jablečného džusu, s radostí jsem se pustila do jídla. Snažila jsem se nad ničím nepřemýšlet, neboť mi bylo jasné, že by se mi z velkého návalu stresu okamžitě udělalo zase špatně. Když jsem byla asi v polovině kelímku, uslyšela jsem za sebou kroky. Než jsem se ale stihla otočit, zaslechla jsem pobavené: „Tak ty mi tady ujídáš jogurty jo?"