Dramione - 5 let po válce (Draco Malfoy, Hermiona Grangerová)

The revenge

Z poza oken vypadalo, že je venku krásné, podzimní počasí – sluneční paprsky vyhřívající krajinu a lehký vánek pohybující zbylými listy na stromech. Realitu jsem však pocítila hned poté, co jsme s Dracem vyšly před Manor. V tu chvíli mi bylo hned jasné, že jsem se měla obléct víc. Vrátila bych se pro kabát, jenomže kromě toho, že to bylo fakt daleko, tak by si pak Draco mohl i třeba myslet, že je to jen má výmluva, abych s ním nikam nešla a já bych si pak připadala opravdu hloupě. A tak jsem se rozhodla, že to prostě nějak přežiji, protože pro získávání nových informací jsem ochotna obětovat hodně. Ignorovala jsem tedy chlad, který mě obklopil a následovala Draca po malé, dlážděné cestě mezi stromy a keříky sestříhanými do různých tvarů.

Mezi námi stále panovalo ticho a já měla co dělat, abych se udržela mlčet i nadále. Jenže to bych nebyla já, aby neuplynula ani minuta a já stejně nepromluvila. „Kam půjdeme?" snažila jsem se to nakonec ještě dohrát s malým úsměvem. „To je tajemství." Podíval se na mě lišácky Draco. „Tak to doufám, že mě plánuješ někde zamordovat." Odpověděla jsem mu ironicky a dál ho následovala – to že mi na to nijak neodpověděl mě znepokojilo pouze lehce.

Když jsme vyšli na jakýsi kopec, tak i přesto že byl poměrně malý, byla zde mnohem větší zima a vítr zde vanul několikanásobně silněji. Snažila jsem se to sice skrýt, ale chladu co začal prostupovat mým tělem jsem zabránit nedokázala, a tak jsem se, ač nedobrovolně, celá oklepala a na rukou se mi objevila husí kůže. Toho si Draco již všiml a upřel na mě ten svůj ocelový pohled, jenž se od dob školy tolik změnil.

„Proč jsi mi neřekla, že je ti zima? Že by ze mě měla malá Grangerová strach?" zavrtěl pobaveně hlavou a já jen zahanbeně sklonila svůj pohled. Hned jsem jej ale zase zvedla, jelikož jsem pocítila hřejivou látku na svých ramenou a zádech. Překvapeně jsem zjistila, že je to Dracovo černé sako, které měl celou dobu na sobě. Zřejmě si mého nevěřícného pohledu všimnul, ale jen se nad tím pobaveně ušklíbl a přešel jej bez komentáře. Následně jsme pokračovali opět v příjemném tichu. Tak nějak, jako bychom si užívali konečně ten klid, který mezi námi po tolika letech zavládl.

Ono příjemné ticho mě donutilo se opět ztratit v myšlenkách a přemítat nad věcmi nepodstatnými ale také nad těmi důležitými. Včetně mého vztahu s Ronem, který mě opět začal nepříjemně tížit. Díky Merlinovi jsem tím nestihla tolik zabývat, neboť jsme konečně došli na místo, kam mě Draco vedl. Tedy, asi bych se měla přiznat, že bych si toho sama asi nevšimla jen tak, ale vlastně jen díky tomu, že se blonďák zastavil a já vrazila do jeho zad. S tichou omluvou jsem se ihned narovnala a poodstoupila od něj. Lehce nakrčil obočí, tak jak to umí jenom on a naznačil mi, abych se podívala směrem, kterým stojíme.

Můj pohled spadl na krásnou zahradu plnou perfektně zastřižený keříků a stejně tak perfektně upravených záhonků květin. To mi vykouzlilo mi úsměv na tváři, úplně zbožňuji květy, a ještě více upravené zahrady, kam se můžu posadit, vzít si sebou knížku a jen tak relaxovat. „Je to tady krásné." Sdělila jsem mu a zvědavě pozorovala jeho reakci, která jak se zdála jej vskutku potěšila. „Říkal jsem si, že když by se ti chtělo číst si i někde jinde než v sídle, tak by jsi tohle místo mohla ocenit." Draco Malfoy byl opravdu samé překvapení. Nebudu ovšem lhát, že mi takové gesto neudělalo upřímnou radost a jemně mě tak nezahřálo v mém nitru. Nicméně, nejen kvůli tomu, že zde bylo poměrně chladno, ale i kvůli tomu, že se blížil čas oběda jsme se tiše začali vracet zpět.

Jakmile se za námi zabouchly dveře, s tichým díky jsem Dracovi vrátila sako a sama už zamířila do jídelny, kam mě téměř okamžitě následoval. Já se opět posadila na své místo, ale v čele stolu bylo zatím prázdné místo patřící Dracovu otci. Jakmile nám skřítek donesl vskutku vytříbené jídlo, přesně takové jaké by se dalo u Malfoyů čekat, zaslechla jsem kroky z chodby. Můj pohled spadl na pravě přicházejícího Luciuse, který nám pokynul na pozdrav a usadil se na své místo. Netrvalo to ani deset vteřin, co se sem přemístil další skřítek se stříbrným tácem s pokličkou, který položil před Luciuse. Následně pokličku vzal a přemístil se opět pryč.

Téměř jsme byli po jídle, když se z chodby ozvala ohlušující rána. Všichni jsme okamžitě popadli své hůlky – naneštěstí byla Luciusova hůlka upravená z bezpečnostních důvodů tak, že kromě základních obranných kouzel a jim podobným nemohl použít vlastně nic. Přesto jsme se tiše vydali k místu, odkud se ozval hluk.

Já jakožto vyškolená bystrozorka jsem šla první následovaná Dracem za kterým, s menším odstupem šel Lucius. Než jsem však udělala sotva dva kroky ze dveří vedoucích na chodbu, těsně před obličejem mi proletěla kletba stoprocentně patřící mezi černou magii. Okamžitě jsem zapadla zpátky, přičemž jsem lehce narazila zády do Draca.

„Jak je možné, že dokázali prolomit tak silné ochrany sídla?" tázavě jsem se podívala na Luciuse. „Neprolomil je." předběhl jej s odpovědí Draco. Tázavě jsem nadzvedla obočí. „To bychom pocítili. Magická ochrana celého pozemku je semnou a s otcem silně spjata, tudíž bychom poznali, kdyby se sem někdo, jakkoliv pokusil dostat. To znamená, že ten návštěvník, je někdo, kdo má krví povolený vstup." V tu chvíli se ozvala další rána, díky které se sklo v okně i zeď roztříštila.

„Draco? Budu potřebovat tvoji pomoc, zkus mě krýt." zašeptala jsem směrem k Malfoyovi, který přikývl. Avšak ještě, než jsem se vydala napospas boji, poslala jsem patrona se zprávou Pastorkovi s nadějí, že sem někoho pošle co nejdříve. „Teď!" rozběhla jsem se s Dracem v patách a skryli jsme se za nejbližším sloupem. Už jsem Dracovi chtěla oznámit, že jsem nikoho neviděla, ale byla jsem přerušena smrtící kletbou, jenž těsně minula bloňďákovu hlavu. Nebýt mě a toho, že jsem ho rychle přitáhla k sobě, byl by mohl být už mrtvý. „D-díky." „Na děkování bude čas později," mrkla jsem na něj a vyslala nějakou nebezpečnou kletbu směrem k protivníkovi. Následně jsem dala znamení Dracovi a oba jsme – dalo by se i říci – vyskočili ze svých úkrytů každý na jednu stranu. Já jsem okamžitě s docela dobrou přesností začala metat kletby jednu za druhou, všechny však byly naneštěstí vcelku efektivně zablokovány. A to věštilo jen jedno – potýkali se s velmi silným kouzelníkem. Když se Dracovi povedlo upoutat svoji pozornost na sebe, byl zasáhnut jednou, díky Merlinovi, téměř neškodnou kletbou.

To ale neznamenalo že se mu nic nestalo. Zahlédla jsem ho, jak v bezvědomí padá k zemi pomalu zavírajíc oči. Kdysi bych mu bývala jistou bolest snad i přála, ale teď? Teď jsem akorát pocítila jak se mi sevřel žaludek a polil mě ledový pot. Nebyl ale čas na to, abych dělala rozbor svých citů, tady šlo teď o životy. Bohužel, i vteřinové zaváhání z mého překvapení mě stálo hodně. Nebyla jsem si jistá odkud ona kletba letěla, ale vím že jsem ucítila velmi silnou tlakovou vlnu, jenž mě odhodila na protější zeď. Prudce jsem se bouchla do hlavy a náraz do zad mi málem vyrazil dech. Lehce mi zašimralo tělem a zrak mi na nepatrnou dobu zatemnil. A jaksi – jaksi jsem zjistila že mi při tom letu musela z ruky vypadnout hůlka. Och Salazare ochraňuj nás, zašeptala jsem si pro sebe, a nezbývalo mi nic jiného než se spolehnout na moji bezhůlkovou magii.

Protivník, jenž si myslel, že jsem v bezvědomí, se mi vypařil z dohledu, pravděpodobně šel hledat Luciuse. O něj mu samozřejmě šlo celou dobu, jak jinak. Tím ale udělal vlastní osudovou chybu. Jakmile jsem jej zahlédla, když vystoupil zpoza zdi, vrhla jsem po něm hned po sobě tři vskutku nebezpečné kletby. S potěšením jsem zjistila že nepřítel byl opravdu překvapený, díky čemuž jsem ho všemi třemi kletbami účinně zasáhla. Pozorovala jsem, jak s utnutým výkřikem padá k zemi. Věděla jsem, že to je můj moment. Moment kdy nás můžu zachránit. Ač to bylo značně bolestné, rozběhla jsem se k němu. Měla jsem za to, že je v bezvědomí, ale když jsem byla téměř u něj a on se otočil mým směrem, věděla jsem, že proti mně použil moji vlastní taktiku. Ještě jsem stihla zahlédnout, jak mu škodolibě zajiskřilo v očích, než proti mně seslal smrtící kletbu.

V tu chvíli jsem moc možností neměla, proto jsem do odrazového štítu vložila celou svoji magickou sílu – s vědomím, že se to vůbec podařit nemusí, jsem Avadu překvapivě odrazila zpět na útočníka. Ten to samozřejmě nepřežil... A ačkoli to byl násilník a pravděpodobně i vrah, bylo mi velmi nepříjemně z pomyšlení, že zemřel mojí vlastní rukou. Nebylo mi ale souzeno nad tím příliš dlouho dumat, neboť hned poté se mi podlomila kolena a já se sesunula k zemi a upadla do bezvědomí.