Dramione - 5 let po válce (Draco Malfoy, Hermiona Grangerová)

Come with me

Ucítila jsem pevný stisk na obou rukách, a když jsem se ohlédla, spatřila jsem poslední osobu, ve kterou jsem mohla doufat. „Draco?" zašeptala jsem směrem k muži, jenž mi právě zachránil život. On se jen smutně usmál a začal mě tahat zpět. Lhala bych, kdyby mě ještě jednou neprolétla myslí myšlenka, zda nemám opravdu skočit – stačilo by se jen Draco vytrhnout, ale jakoby mě něco donutilo následovat bloňdatého muže. Však, co všechno můžu ještě ztratit? A tak jsem po chvíli váhání s Dracovou pomocí zábradlí přelezla zpět.

Jakmile jsem se postavila pevně na nohy, obklopilo mě teplo – Dracovi paže mě stiskly kolem ramen a jeho hlava se octla na mém rameni. Objal mě. Draco Malfoy mě opět objal. „Slib mi, že se o něco takového už nikdy nepokusíš?" promluvil ke mně tiše a jeho tón hlasu se zvláštně zavlnil. On – on brečel? Nebo se mi to zdálo?

„Já – já nevím –" Netušila jsem, co mu na to mám říct – „Prosím, slib mi to." Zopakoval, teď už lehce naléhavě. „Slibuji." Odpověděla jsem mu nakonec a jeho stisk zesílil, opět se mi začaly slzy valit po tvářích.

Ani nevím, jak dlouho jsme tam stáli, než se Draco odtáhl a podíval se na mě. „Oh Merline...Nejen že jsi ledová, ale jsi i celá promočená..." zašeptal spíš pro sebe. „Pojď – měli bychom radši jít." Do jedné ruky vzal obě moje zavazadla, druhou rukou mě chytil za moji ruku a pak se semnou a kufry přemístil na Malfoy Manor. Objevili jsme se těsně za dveřmi, a když jsem chtěla udělat krok vpřed, byl vyděšený výraz Draca poslední věc, co jsem viděla, než jsem upadla do hluboké temnoty.

Ležela jsem na chladné kamenné zemi. Všude byla tma, jenom v dáli lehké světlo z louče plápolalo. Znala jsem to tady, musela jsem. Ale má mysl snad jako by semnou nechtěla spolupracovat. O malou chvíli později jsem zaslechla ránu způsobenou bouchnutím dveří a následně se ozývaly těžké kroky, které byly čím dál hlasitější, ačkoli se těžko odhadovalo, z jakého směru přichází, bylo jisté, že se blíží. Ozvěna zde byla velká, dokázala klamat lépe, než by se mohlo zdát. Ze stínů se přede mnou vynořil Harry. „Harry?!" vykřikla jsem úlevně. Můj zrak se konečně začal lépe přizpůsobovat tmě, která nás obklopovala a já tak mohla spatřit místnost, ve které jsem se nacházela. Harry neodpovídal, dál se věnoval zámku velkých, těžkých, železných dveří. Zkusila jsem to znovu. „Kde to jsme?" opět bez odpovědi. Následně, když se dveře s lehkým zaskřípáním otevřely, bez jakéhokoli slova mě chytil za paži, vytáhnul na nohy a táhl mě někam pryč. Jakmile mě do očí udeřilo silné denní světlo, bylo mi jasné, že už jsme podzemní sklepení opustili. Když si moje oči přivykly na světlo, spatřila jsem něco strašného. Horšího, než si dokážete představit. Všude byla spousta krve. Rozmazané skvrny se táhly po celé podlaze. Nebylo těžké uhodnout, kde se nacházíme. Na Malfoy Manor. Ať už kolem mě byla sebevíc strašná scenerie, moji veškerou pozornost upoutal Draco klečící na zemi s Ronovou hůlkou u krku a jejím majitelem za Malfoyovými zády. Po tvářích mu stékaly křišťálově průhledné slzy, jenž si tvořily cestičky přes šrámy a nečistotu, která pokrývala jeho vždy tak perfektně bezchybný obličej. V jeho očích jsem viděla nesmírnou bolest a utrpení. Bylo mi ho neskutečně líto. Naopak v očích Ronalda nebylo vidět nic jiného než zášť, nenávist a znechucení. Harry mě ještě kousek táhl a shodil mě na zem do jedné z velkých kaluží krve kousek před Draca. Poté mě prudce chytl za vlasy a donutil mě tak zvednout svůj pohled a podívat se na zakrváceného Malfoye. „Nechápu, jak si ho mohla vyměnit za nás!" křikl Ron. „Jak si s ním mohla odejít? S takovým odporným zrádcem!" dodal Harry a víc mě škubnul za vlasy. „Jsi snad ještě horší šmejdka, než jsme si mysleli. A za to teď zaplatíš! Zaplatíš za své chyby, Hermiono." podíval se na mě škodolibě Ron a s hůlkou namířenou na Draca vykřikl „Crucio!" Ticho proťal srdceryvný výkřik nepopsatelné agónie. Draco se svíjel na zemi. Slzy, kterých bylo stále více, se mísili s Dracovou čerstvou krví. Zprvu stále jen křičel, pak už jen vydával přidušené zvuky a z úst se mu začal drát nový pramen krve. Bolest pohltila celé jeho tělo. Pohled na něj byl tak žalostný. Trhalo mi to srdce na ještě menší kousky, než byly teď. Nezmohla jsem se na nic. Co bych vlastně v tuto chvíli tak mohla udělat? Nic... Pouze jsem se vzpírala, křičela a prosila, ať toho nechají být. Hlasivky mě bolely, mohla jsem cítit krev v krku. A na poslední, na co jsem se zmohla, bylo: „NE! PROSÍM!"

„Hermiono!? Hermiono!" zaslechla jsem jakoby někde v dáli tlumené volání a následně jsem pocítila, jak s mým tělem někdo zatřásl. Snažila jsem se dotyčnému nějak říci, že jsem již při smyslech, ale nebylo to jaksi možné, neboť jsem se nedokázala pohnout. Jako by mi snad všechny svaly v těle zkameněly a já mohla používat pouze vědomí. „Hermiono?!" pocítila jsem další zatřepání, ale mé tělo se nehnulo ani trošku. Chtěla jsem tedy zkusit alespoň otevřít oči, na což jsem musela vyvinout poměrně dost energie, alespoň to ale stálo za to. Než jsem byla schopná spatřit okolní svět, musela jsem počkat, než přejde silná bolest z příliš jasného světla. „Hermiono?" v hlasu dotyčného, jehož hlas jsem nějak nebyla schopná zařadit, se něco změnilo. Že by pocítil úlevu?

To jsem si potvrdila, jakmile se mi v pásu bílého světla pomalu rýsovalo okolí a já tak mohla spatřit nade mnou se sklánějícího Draca. Draca... s hroznými, tmavými kruhy pod očima? „Draco?" zašeptala jsem nakonec poněkud chraplavě po velké námaze hýbnout dalším svalem. „C-co?" jedno slovo. Mnoho otázek.

Díky Merlinovi, Draco pochopil. „Chytla jsi jeden druh dračí chřipky, pravděpodobně z toho, jak jsi zmokla a byla tak dlouho um – venku. Omdlela jsi hned po přemístění na Manor. V bezvědomí jsi byla celé dva dny... Ale neboj se, už bys měla být v pořádku. Jakmile se to stalo... otec k mému velkému překvapení okamžitě poslal sovu našemu rodinném lékouzlníkovi. Ten tě prohlédl, ošetřil a nasadil ti nějaké lektvary."

Během jeho vyprávění, ve kterém mě překvapila pouze věc týkající se Luciuse se mi povedlo posadit. Teprve až pak jsem si všimla, že jsem jen ve spodním prádle a tím že jsem si sedla, tak jsem si z vrchní části těla odkryla peřinu a umožnila tak Dracovi pohled na můj odhalený hrudník. Okamžitě jsem se to snažila zachránit opětovaným přikrytím a zakrytím zrůžovělých tváří.

„Myslím, že teď už to moc nezachráníš." Konstatoval Draco a slabě se zasmál. „Měl by ses vyspat." Podotkla jsem, když už potřetí zívl a málem mi usnul na nohou. „Ale kdo se o tebe pak postará?" zaprotestoval Draco a já se málem rozesmála nad skutečností – to i v tom stavu jakém jsem byla, jak, a co mi právě řekl samotný Malfoy, člověk, který mi ve škole ztrpčoval život, jak nejlépe dokázal. Když ale ani teď nevypadalo, že by odešel, dodala jsem: „Už jsem vzhůru... stačí, když mi řekneš, kdy si jaký lektvar mám vzít." Nedůvěřivě na mě pohlédl ale nakonec mě pak přece jen uposlechl, tedy ještě po hodné dávce přesvědčování. Když se ale konečně zvedl a už byl na odchodu, znejistěla jsem. „Draco?" Téměř okamžitě se otočil mým směrem. „Ano?" Můj tep se zase lehce rozkolísal a intenzivní pohled, kterým mě skenoval, mě teď pouze znervózňoval víc a víc. „Um – Mohl bys sis tu – um – událost z toho včera nechat pro sebe?" Jeho rysy v obličeji lehce ztuhly a rty semkl do rovné linky. „Pokud ty dodržíš svůj slib, pak já dodržím svůj, a to ten, že si to nechám pro sebe." Pomalu jsem přikývla, načež mi věnoval drobný úsměv, pak jsem mu tiše poděkovala a on, již mezi dveřmi naposled přikývl, než za sebou zavřel.

V pokoji jsem tedy zůstala sama napospas stále se vracejícím dosti temným myšlenkám. Byla jsem si jistá, že díky nabývajícím událostem, které „pozitivitou" přímo číší, se z jakési lehké deprese budu dostávat dosti těžko. Nebo minimálně alespoň pěkně dlouho.

Když jsem se již poněkolikáté pokoušela vytěsnit alespoň ty skutečné události, vzpomněla jsem si na můj sen. Byla to pouhá noční můra že? Nebo nedej Merline nějaká předzvěst? Snad se ke mně neotočí zády i Harry... že ne? Um – a ta část s Dracem – znamenalo to, že mi na něm začíná opravdu záležet? Nebo to bylo jen proto, že trýznitel byl právě Ronald, kterému jsem doteď důvěřovala nejvíc?

Oh Ron. Téměř okamžitě se mi opět vybavila včerejší scénka rozchodu – která probíhala snad tím nejhorším způsobem jakým mohla. Bylo mi opět do pláče, vlastně jsem pak nějakou dobu nedělala nic jiného. Vážně jsem se to musela dozvědět takhle? Nebylo by snad lepší, kdyby mi sám řekl, že se chce rozejít a mohl mě tak něčeho tak bolestného a naprosto ponižujícího ušetřit? Nebo to snad udělal právě proto, aby mne ranil nejvíce?

Nakonecjsem radši nechala tyto otázky, na něž jsem nechtěla znát odpověď být a lehla jsemsi na břicho, přičemž jsem zabořila obličej do polštářů a nechala slzy vsakovatdo saténového povlečení, načež moje vzlyky snad ještě zesílili. Ve výsledku jsemuž vydávala jen takové zalykavé zvuky, ze kterých mě tak akorát bolela hlava, bohuželmi ale přestat opravdu nešlo. A asi bych nepřestala i v příští hodině, kdyby někdonezaklepal na dveře mého pokoje.