Dramione - 5 let po válce (Draco Malfoy, Hermiona Grangerová)

I forgive you

Poněkud vylekaně jsem sebou cuknula a otočila se za až příliš povědomým hlasem. „Snad ti tedy nebude vadit, když budeš mít o jeden míň." Lehce jsem se usmála a následně jsem si Draca začala pořádně prohlížet, neboť teprve teď mi došlo, že je též jen v županu, červeném mimochodem.

„Červená?" nevydržela jsem nakonec a pobaveně zvedla pravé obočí. Draco se zdál být potěšen mojí povznesenou náladou, kterou, jak se zdá zavinil právě on, a proto se nakonec začal usmívat taky. „Neznamená, že když jsem zmijozel tak nemám rád ostatní barvy i kdyby třeba nebelvírské. Vlastně mi nevadí ani někteří nebelvíři...?" Tentokrát jsem byla tak pobavená ze samotného faktu, že Draco Malfoy má rád nebelvírské barvy, že jsem si vůbec nevšimla jeho drobného dodatku. Zatímco jsem se jej stále pobaveně sledovala, udělal pár kroků k ledničce, odkud si vytáhl jogurt s višňovou příchutí, vzal si lžičku a posadil se hned vedle mě.

Chvíli jsme seděli v tichosti a každý jsme se věnovali svému kalíšku jogurtu, ale blonďák vedle mě ticho nakonec přerušil. A to opravdu zvláštní otázkou: „Tobě nechutnají višně?" Chvíli mi trvalo, než můj mozek zpracoval slova, jenž Draco vyslovil. Byla jsem lehce zaskočená. „Jak si na to přišel? Já višně miluju. Jen jsem nevěděla, že se višňové vyrábějí." „V tom případě jsi asi nebyla dostatečně pozorná, jelikož tenhle malinovej, co sis vzala, byl poslední, všechny ostatní byly totiž s příchutí višně." uchechtl se Draco a zasmál se mému poněkud překvapenému výrazu.

Hned potom ale udělal věc, kterou jsem rozhodně nečekala, vlastně mě ani nenapadlo, že by se někdy něco takového mohlo stát. Ronald byl v tomto ohledu hrozně neohleduplný... Ale Malfoy? Nabral trochu jogurtu na svoji lžičku, což by samo o sobě nebylo vůbec zvláštní, kdyby se celá situace nevyvíjela úplně jinak. On totiž se slovy: „Ochutnej," dal svoji lžičku s jogurtem těsně před má ústa. Prvně jsem lehce zaváhala, je to přece Malfoy, říkala jedna část mě. Ale ta druhá měla úplně odlišný názor a díky Merlinovi, na tu jsem taky dala. Pootevřela jsem tedy rty a snědla veškerý jogurt na lžičce.

Říkáte nepřímý polibek? Nesmysl, pouze přátelské ochutnání jídla. „Tak co?" pozvedl tázavě jedno obočí a upřel na mě svůj ocelově šedý pohled. „Je to vynikající!" odpověděla jsem mu , načež se Draco začal lehce smát, pravděpodobně mému projevu. Jak jinak. Prvně jsem sice moc nechápala, ale přehrála jsem-li si scénku, která se stala před chvílí, pochopila jsem a dala jsem se do smíchu také.

Po pár minutách, kdy jsme se opět utišili a nastalo tak ticho, ve kterém bychom slyšeli dopadnout i špendlík, Draco promluvil. „Doufám, že tě oznámení o zítřejší návštěvě potěšilo." „Vlastně – to mi připomíná, že jsem ti za to zapomněla poděkovat, za tohle všechno, vím že jsem stále magicky spjata s tvým otcem, takže to, že musím být tady, příliš nezměním, ale děkuju za to, jak se ke mně chováš." Pomalu se mi ztišoval hlas a do očí se mi jako dnes již po několikáté nahrnuly slzy.

„To já bych měl poděkovat tobě, Hermiono." Zvedla jsem k němu pohled a trošku nechápavě se na něj podívala. „Přece za to, že jsi mi odpustila. Udělal jsem spoustu špatných věcí a hodně z nich právě tobě. Proto ti děkuji, že jsi mi odpustila. Možná se ti to zdá jako maličkost, či jako nepodstatná věc, ale pro mě to znamená opravdu hodně." Jeho slova mě opravdu dojímala tak hluboce, že jsem cítila jakoby se snad některé zlomené části mého srdce, začaly spojovat, alespoň trošku. Jeho slova byla velmi milá, ale hlavně, tolik upřímná.

Kdyby mi ještě před měsícem někdo řekl, že udělám to, co jsem se právě chystala udělat, asi bych ho poslala na vyšetření ke svatému Mungovi. Ale já to opravdu právě udělala. Objala jsem Draca Malfoye, mého největšího školního rivala a brečela jsem mu na rameni. On nic neříkal, jen mi pevné objetí opětoval. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle v tichosti seděli, ale ať to byla jakkoli dlouhá chvíle, patřila rozhodně mezi ty nejlepší, jaké jsem kdy zažila. A ať už to bylo únavou, vyčerpáním či čímkoliv jiným, usnula jsem mu v objetí – po dlouhé době jsem si cítila opravdu v bezpečí.

Dracovi na tváři pohrával upřímný úsměv při pohledu na spící Hermionu v jeho objetí. Když cítil, jak upadává do stále hlubšího spánku, vzal ji do náruči a opustil s ní kuchyň, kde zanechal jogurty jogurtama. Šel tiše, vcelku pomalými kroky, její váha mu rozhodně nedělala žádný problém, a ten úsměv, který ji pohrával na tváři, byl k nezaplacení. Byla tak klidná a vše nasvědčovalo tomu, že se jí konečně zdá něco hezkého.

Oči se Dracovi zaleskly, a bylo možné, snad jen zahlédnout jakoby jiskry, jenž se mu v nich hrdě odrážely za nočního světla. Když Hermionu nakonec položil na její postel a přikryl ji. Snad ze spaní, neboť vypadla jinak znatelně nepřítomně, poprosila Draca, zda by tu s ní zůstal. Kdyby byla při plném vědomí, jistě by se na takovou věc nikdy nezeptala. Ale takhle, ve sladkém polospánku, jí dávají sny pocit splněných přání.

Draco byl zprvu nepatrně překvapený, nakonec ale se slovy, která se Hermioně dostala až do snů se k dívce v posteli lehce naklonil. „Pro tebe cokoli, Herm." Následně by vedle sebe mohla ucítit pohyb, jak si druhé tělo přilehlo a přikrylo se společnou peřinou. Když vedle sebe Hermiona ucítila lidské teplo, nevědomě se za ním otočila a jeho strůjce objala. Byl to pro ni po dlouhé době velmi příjemný pocit, zase cítit vedle sebe druhého člověka, se kterým může být v klidném objetí. Opět cítit to příjemné teplo, které ji hřeje u srdce. Nevědomky zabořila obličej do jeho hrudi. Nevěděla, co dělá, to všechno její tělo, které jen dávalo najevo své potřeby a touhy. Bylo zcela jasné, že kdyby byla plně při smyslech, nikdy by to neudělala. A to už jen třeba proto, že župan se ji při vrtění v posteli částečně svlékl stejně tak jako Dracovi, který ji pevně objal zpět.

Nemohl té drobné ženě vedle sebe prostě odolat. Snažil se však nemyslet na to, že Hermiona to dělá nevědomě, pravděpodobně snad i se zvyku objímat svého bývalého přítele – při myšlence nad tím zrzkem se mínil lehce oklepat. Hnědovlásce se však spalo po dlouhé době tak dobře, žádné noční můry, nic, pouze příjemné snění. To Draco ji totiž nevědomě svojí magií ochraňoval, a to i přes to, že sám byl již někde daleko v říši snů.

Tu nocspali až v příliš těsném objetí na nepřátelskou dvojici, která však nenávistjiž pomalu odhazovala, ne-li již odhodila. To však byly staré časy, na které seoba snažili zapomenout. Chtěli žít v přítomnosti, teď, v tomto momentu.

Dodatek:
Toto byla poslední kapitola, kterou jsem vydala jako původní - 12.8. 2017. Veškeré nadcházející kapitoly byly dopsány později.
I.Lagardère