Smrtelní Nesmrtelní

Kapitola druhá

Stacylinn je konečně ubytována. Když jí Jane, ukázala pokoj, honem odešla.

Už je tady druhý den. Pořád dělá to samé, čte, prochází se po paláci a v noci se byla nakrmit. Nechce se krmit spolu s Volturiovýma.

Prochází se po zahradě. Utrhla krásnou růži a s ní se zadívala do slunce. Do jejího zorného pole se dostanou postavy, které stojí na Velkém balkóně. Jedna z nich se oddělila a Stacylinn udeřil do nosu zápach. Rozešla se po cestičce. Najednou jí něco chytlo za krk a přimáčklo ke zdi.

--Stacylinn--

„Vím, že jsi mě včera viděla. Proč ze mě děláš blázna?!" zašeptal mi Caius do ucha, tím nejslizčím hlasem, jaký umí.

Nehnula jsem ani brvou, jen jsem jej od sebe odžduchla. Přičichla si k růži. Rozešla jsem se. „Ty moc dobře víš proč,"

„Pořád jsi mi neodpustila?" doběhl a šel vedle mě.

„A ty mi?"

Sklonil hlavu a vydechl si.

„Tak vidíš," řekla jsem tím nejkrutějším tónem, který umím.

„No tak, Stacylinn, je to už přes dva tisíce let," chytil mě pod krkem a zase přimáčkl ke zdi. „Nemůžeme na to zapomenout?"

„Ty jsi nezapomněl. A já NIKDY nezapomínám! A teď mě už pusť," povím přiškrceným a panovačným hlasem.

„A co zato?" zeptal se klidně a na tváři mu pohrával úsměv.

„A co za to? Pche," ukázala jsem mu úšklebek.

„Co třeba... polibek," navrhl a na tváři se mu objevil opět úsměv, který u něj vidíme jen málo kdy.

Začal se přibližovat, já pootevřela ústa a hlavu trochu přiblížila k té jeho. Od sebe nás dělil snad jen centimetr. Honem jsem ho chytla pod krkem a přimáčkla na stěnu.

„Tak poslouchej, ty králi! Nikdo mi nebude říkat, co mám nebo nemám dělat. A už vůbec koho mám líbat!" slovo 'králi' jsem vyslovila s takovou nechutí, jak jen to bylo možné. „Kdybych chtěla tak ti na místě utrhnu hlavu a věř mi, nikdo by tě nepomstil. Každý se mě bojí. I ty! Ale já tě nechci zabít, ne teď. Pamatuj si, nedávám druhou šanci," oznámila jsem při odchodu.

Caius si promnul krk a naštvaně odešel.