Smrtelní Nesmrtelní

Kapitola sedmnáctá

--Caius—

„No tak vy slaboši! Hněte se!" zařve na trénující Felix.

Všichni něco nepěkného zavrčeli a zase se proti sobě vrhli. Já s bratry stojíme trochu mimo opření o stromy. V hlavě si pořád přehrávám tu hádku s Athenodorou. Teď bych si nafackoval! Jak jsem si mohl myslet, že se Stacy a ona nepotkají? A když jo, že jí První upírka v tichosti obejde?! Znám ji dost dlouho a tohle by bylo absurdní. Miluju je obě. Stacylinn i Athenodoru.

„Ericu, kdybys nebojoval s Alice, už bys byl bez hlavy!" zakřičel Demetri.

„Tys k tomu předevčírem taky neměl daleko!" zaječí nazpátek.

Všichni v tichosti dusí smích, takže se ozývá takové divné chechtání. I moje ústa se stáhla do pokřiveného úsměvu.

„No dovol!" zamračí se podrážděně.

Eric se skácí k zemi. Ztěžka vydechuje, z úst mu ulétne i nějaký ten výkřik, ale hlavně se svírá v nepřirozených pozicích. Každý směřuje mírně vyděšený pohled na Jane.

„Demetri bojoval s mnohem silnějším protivníkem. Ovládá mocný dar. Nebyla to potupa," prohlásí a potom se Eric uvolní.

„Kde vlastně je?" zeptá se Bella.

„Říkala, že kdyby sem šla, někdo by skončil bez hlavy," ušklíbne se Benjamin a hodí po mě vteřinový pohled.

Všichni tady ví, že ten bezhlavý rytíř bych byl já. Snaží se to však na sobě nedat znát. Jenže se prozradím zavrčením. Ben se zasměje a na jeho ruce se objeví ohnivý plamen. Zmlknu a se založenýma rukama se opět opřu o strom, od kterého jsem se nejspíš oddělil. Oheň z dlaně zmizí. Vítězně se usměje a mrkne na Rose, proti které učiní výpad. Aby ses z přízně První upírky nepotentoval!

„Jdu domů," zašeptám a upíří rychlostí mizím k domovu.

Jediné v co doufám je, že nenarazím na tu... mrchu. To je snad poprvé! Vždycky jsem jí chtěl vidět, abych jí mohl naštvat a teď by určitě skončil jeden z nás bez hlavy. Renesmee s tím psem nevycházejí z pokoje, aspoň se ten jeho zápach neroznáší po celém paláci.

Už jsem byl skoro u dveří Sálu, ale vrazila do mě dívka. Začal jsem vrčet.

„Oh! Promiň Caie!" vykřikla.

„Athenodoro! Co tady děláš?" vykřikl jsem.

„Nic," pípla.

„Lhát neumíš, to vím dlouho," štěkl jsem a popadl jí za ruku.

Takhle jsme došli až do Sálu. Já si sedl na trůn a ona rozpačitě postávala vprostřed místnosti. Protočil jsem očima. Rychle jsem k ní doběhl, vzal jí do náruče a usadil se na můj trůn. Seděla mi na klíně. Jednu ruku jsem měl kolem jejího pasu a druhou na paži. Ona měla pravačku na mých zádech a levačku na hrudi. Nadechla a přitulila se blíž ke mně.

„Víš, jak mi toto chybělo?" špitla.

„Mi taky." Ano chybělo mi to. Její objetí plné lásky. Miluju ji, vím, proč jsem se s ní tehdy oženil. Jenže v mém srdci je i má první láska... „Co jsi dělala na chodbě?" šept jsem jí do ouška.

„Aro mi dovolil být ještě chvíli venku."

„Pročpak?"

„To není podstatné," pohladila mě po zádech.

„Ale je. Tak mluv," snažil jsem se to říct co nejvíc v klidu.

„Chtěla jsem si s ní promluvit," zašeptala provinile.

„S kým?!" Opovaž se říct...

„Se Stacylinn."

„Cože?! Athenodoro, mohla tě zabít!" zaječím.

„Říkala, že jí za to nestojím. Prý jsi měl štěstí, že tě MILOVALA, jinak by tě nejspíš zabila. Ale už o to nestojí, o tebe, tvou nebo mou smrt," usmála se.

„Co ti ještě řekla?" zavřel jsem silně oči a v duchu počítal do desíti.

„Prý ti zabila sestru," vydechne.

„Ano, zabila. Snaž se jí prosím vyhýbat. Nikdy nikoho nenechá jen tak, je ráda, když si může z někoho utahovat."

„Mluvíš o sobě?" rozrazily se dveře Sálu.

„Co tady děláš?" znervózněl jsem.

„Chtěla jsem se podívat, jestli jste se už vrátili. Měla jsem na Ara otázku," odpověděla s nevlídným výrazem.

„Můžeš se zeptat mě."

„Ani mne nenapadne. Ty vlastnosti, které jsi před chvíli vyjmenoval, se spíš hodily na tebe. To tebe baví někoho týrat. Neříkám, že by mě to nebavilo..." po těhle slovech rázně odkráčela.

„Běž prosím za Sulpicií do věže," podíval jsem se zničeně na svou manželku. „Mám o tebe strach, a teď když je tady Stacylinn, ještě větší."

Athenodora neochotně odešla do věže. Není mi příjemné jí tam posílat, ale mám o ní strach.

Flashback

„Celly, můžeš prosím jít?" zeptal jsem se své sestry stojící zamrznutě ve dveřích.

„Ne, to teda nemůžu! Když vidím, jak si tady užíváš s tou děvkou!" zakřičela.

„Já nejsem děvka!" zamračila se Stacie, ale jinak nehnula ani brvou. Typické.

Celly se na ní vrhla a hodila jí o stěnu. Než jsem stačil cokoli udělat, byla u ní a chtěla jí urvat hlavu. Stacie byla rychlejší a utrhla její ruku a nakonec, když se jí sestra pokusila i tak zabít, i hlavu.

„Celly," zašeptal jsem.

„Je mi to líto, Caie," posmutněla. Kdokoli jiný by to na ní nepoznal, ale ti kteří ji znají ano. Patřím mezi ně.

Její tělo jsem spálil a se Stacylinn týden nepromluvil. Byla smutná, ale to já taky. Osm dní po smrti Celly našim domovem otřásla další smutná zpráva. Zemřela Didyme, Marcusova družka a Arova sestra.

„Taky jsi ji zabila?" zeptal jsem se ostře Stacy.

„Cože? Ty mě jako obviňuješ ze smrti Didyme?!" vyjekla.

„Ano. Zabila jsi mou sestru, tak proč ne Arovu?"

„Znáš můj smysl zabíjení a Didyme byla v pohodě," založila si ruce na prsou.

„Nevěřím ti. Byla jsi to ty! Kdo jiný?!"

Bouchl jsem dveřmi a odešel. Další den už o ní nikdo nevěděl. Nejspíš utekla, jak naznačoval dopis, ve kterém stálo, že ona jí nezabila. Také dvě upíří těla bez hlavy.

End of flashback

Kdybych tehdy uvažoval racionálně, nic z toho se nemuselo stát. V mém životě by byla stále ona. Dodneška se za ten okamžik proklínám. Všichni jsme vzdali snahu o nalezení vraha Didyme, jenže já z toho obvinil Stacie. Já jsem ale vůl!