Smrtelní Nesmrtelní

Kapitola dvacátá

Ozve se klepání na dveře od mého pokoje, podle pachu jsem poznala Caiuse. On se naučil klepat! Jenže s ním vážně nechci mluvit a tak neodpovídám. Tento fakt totálně ignoruje a vchází.

„Jane je pěkně naštvaná," ušklíbne se.

„Její problém," myknu rameny. „A pokud odsud okamžitě nevypadneš tak bude pěkně naštvaný i černokněžník."

„Ale no tak! Nemůžeme si promluvit jako staří přátelé?" zasměje se a usadí se vedle mě na postel.

„To teda nemůžeme, protože nejsme přátelé," odmítnu a shodím jej z postele.

„Zem je taky pohodlná."

„To gesto znamenalo: Vypadni!"

„Prosím, chci se jen s něčím ujistit," pousměje se.

„Mluv," povzdychnu si.

„Byl jsem za Marcusem a ten mi řekl, že ke mně cítíš nenávist."

„To ti řekl správně."

„Ale taky lásku," dodá s úšklebkem.

Ruce sevřu v pěst. Nikdy jsem si to neřekla takto otevřeně. Nikdo mi to neřekl. NIKDO nepřiznal, že miluju Caiuse.

„Tak to se spletl," zavrčím skrz zaťaté zuby.

„Stacylinn, už ta pomlka znamenala opak."

„Sakra, Caiusi! Vypadni!" zakřičím na něj.

„Dneska už nás nikdo nevyruší. Cullenovi jsou v lese na lovu, stejně jako zbytek s tím rozdílem, že loví ve vedlejším městě. No a z Volturiů sem nikdo nepůjde."

„To je mi úplně jedno! Vypal!"

„Stacy..." objeví se u mě s rukama na mé tváři a přilepí mě ke zdi.

Jeho rudé oči se vpíjí do těch mých. Nevnímám nic jiného než tu karmínovou barvu s lišáckými jiskřičkami. Polknu a pootevřu ústa. Nadechla jsem se a vydechla. Po tolika letech jsem tuto kdysi automatickou činnost uskutečnila. Avšak nevdechla jsem kyslík, ale vůni muže, jenž je na mě nalepený. Jednu ruku pomalu vsune do mých vlasů. Teď se cítím jako malá bezmocná holka. Úplně mě omráčil. Ruce mám podél těla a pozoruju dvě rudé okna do duše. Ty se najednou začnou přibližovat a čelo si opře o to mé. Rty se o sebe zprvu jen lehce otřou, ale poté se lačně spojí.

Líbá mě pomalu a já jsem jako zmražená. Váhavě své ruce spojím za jeho krkem a začnu spolupracovat. Rty se nyní pohybují rychle a toužebně. Ruku, kterou měl na mé tváři, přesune na bok.

Nevím, co se to děje. Pouze vím, že nechci, aby tohle skončilo. Jako by každá chvíle, kdy jsme byli odděleně, kdy jsme se hádali, směřovala k tomuhle. Má nenávist k němu byla odsunuta někam do koutu mojí duše a nahradila jí radost, láska a rozkoš.

Nechci, aby tohle kdokoliv z nás ukončil, ale vše krásné jednou končí...

--Caius—

Vypadala, že každou chvíli vybouchne, nebo já nevím, co... Proto jsem udělal něco, co jí mělo zaručeně umlčet a podařilo se. Mé ruce si samy našly její tvář, aby jí mohly uchopit. Snad poprvé kdy jí vidím, že neví co říct. Hluboce mi hledí do očí. Polkne a pootevře ústa. Kdyby byla člověk, její srdce by určitě bilo jako o závod.

Opatrně jsem ruku trochu posunul a prsty propletl s jejími vlasy. Nevyškubla se ani nestočila pohled, však jsem poznal, že je jí to příjemné. Stojí poměrně ztuhle, zajímalo by mne na co myslí. Rozhodnu se zariskovat. Pozvolna se začnu přibližovat k její tváři, abych jí dal možnost mi vrazit nebo utéct. Ona ale jen stojí, a když se ani po vzájemném doteku čel nic neděje, otřu se svými rty o ty její.

Rty pohybuji, co nejpomaleji, jako bych se bál, že se rozplyne nebo se připravoval, kdy mě oslepí. Ucítím, jak své ruce spojila za mým krkem a začala polibky oplácet. Odhodlám se tedy zrychlit. Více se k ní natisknu a pokračuji ve vášnivém líbání. Ruka, která doteď spočívala na její tváři, se přemístí na bok, a když zpozoruji, že stále neprotestuje, přitisknu se ještě blíž, takže se mezi námi nenachází žádné volné místo.

Pomalu jsem přestával doufat, že tento okamžik ještě někdy nastane. Proto nechci, aby to skončilo. V mojí mysli přestala Athenodora existovat... Toužím po Stacylinn a nechci, ať to skončí takto. Chci víc. Nemusíme se nadechovat, teoreticky bychom se nemuseli už nikdy rozdělit.

Jenže tento okamžik přijít musí. Zrovna ve chvíli, kdy chci uskutečnit další krok, se ozve šílená rána. Leknutím od sebe uskočíme. Poměrně vyděšeně se sobě díváme do očí. Je přilepená na zdi, jako zajíc zahnaný do kouta. Očima potom střelím ke dveřím, protože mě zajímá, co to bylo za ránu...