Smrtelní Nesmrtelní

Kapitola šestnáctá

„Ty nejdeš na trénink?" strčil ráno Ben hlavu do pokoje.

„Ne."

„Budou naštvaní," zašklebí se.

„Tak ať! Kdybych tam šla, musela bych někomu urvat hlavu!" odpovím mírně naštvaně.

„Radši už jdu," vyhrkne, zabouchne dveře a je pryč.

Celou noc ležím na posteli a přemýšlím. Caius ze mě včera vytáhl něco, co nikdo nevěděl. A teď o tom ví skoro všichni Volturiovi, beztak.

„Můžu dál?" ozve se zaklepání.

No to snad nemyslí vážně?! „Pojď dál, Athenodoro." V mém hlasu jde slyšet trocha otrávenosti. 

„Děkuji."

„Ještě tě nezavřel, nebo jsi zdrhla?" ušklíbnu se.

„Poprosila jsem Ara. Chtěla jsem si s Vámi promluvit."

„Poprosila jsi Ara... Caius by ti to nedovolil," zvednu levý koutek úst.

„Od té hádky jsem s ním nemluvila..." svěsí hlavu.

„Ale to je zajímavé!" dám si nohu přes nohu. „On říkal, že se k němu připlazíš s prosíkem."

„Má vysoké sebevědomí. Chvíli ho nechám potrápit," pousmála se.

„Tak tímhle asi těžko..." zašeptám.

„Co jste říkala?" nahne se ke mně.

„Ať mi tykáš," odpovím.

„Jsme sokyně," svraští obočí.

„Když si lidi tykají, jsou si blíž. Znáš to... přítele si pusť k tělu, nepřítele ještě blíž."

„Stacylinn, ty jsi opravdu byla ve vztahu s Caiem?" Jde vidět, že se přemáhá, že je jí líto jeho tajnůstkaření. V jejich očích se začne lesknout. Moje dobrá část chce tu ženu obejmout, ale převládající zlá část jen chladně zírá do jejich utrápených očí.

„Ano, ale velmi dávno," snad jí toto aspoň trochu utiší.

„Proč jste se... rozešli?"

„Zabila jsem mu sestru," odvětím ledabyle.

„Cože?!" vykulí oči.

Zasmála jsem se. „Milá zlatá, zabíjím ty, co mi stojí v cestě. Ty, kteří mě urazí nebo zradí. Tvůj manžel má štěstí, že jsem jej milovala. Jeho sestra se mne pokusila zabít, ale nevyšlo jí to. Stejně jako mnoha dalším."

„Zabiješ i mne?" vydechne.

„A proč jako?" otáži se opovrhovačně.

„Protože jsem jeho manželka a vy se k němu nemůžete vrátit," sklopí pohled.

„Nejsem tady, protože ho chci zpátky. Věř mi, tuto možnost jsem dávno pohřbila. Přijala jsem pozvání, abych jim pomohla. Abych ukázala, že já jsem silnější než oni. Ty jsi to poslední, co mě trápí."

„Jste upřímná."

„Upřímnost je výsada králů... Což Caius nejspíš postrádá."

„Caius je hodný. Miluju ho."

„Je blázen, že se k tobě takto chová. Ber tohle jako styl poklony pro tebe. Někam si to zapiš. Budeš jedna z mála, které jsem pochválila, svým způsobem," řeknu chladně.

„Tak to je mi ctí," dá si ruku na srdce a kývne hlavou.

„Teď tě poprosím, jestli bys neodešla. Vyhovovalo by mi být chvíli o samotě." Neřekla jsem to jako žádost, spíš jako rozkaz s chladností v hlase.

„Jistě, chápu. Vyrušila jsem," zaštěbetá a zmizí.

Sakra co mi hráblo?! Já se tady normálně vykecávám s manželkou toho idiota jako na čaji o páté! Někdo jiný by nejspíš udeřil pěstí do zdi, ale to je moc barbarské. Místo toho jsem vzala jakýsi talířek a mrštila jím o stěnu. Na talíři byly vonné tyčinky, které čekaly, až vykonají svou službu v podobě nádherné vůně, která mi však smrdí, a ty se v letu vysypaly na zem. Střepy porcelánového nádobí ležely na zemi vedle dveří.