Smrtelní Nesmrtelní

Kapitola dvacátá pátá

--Stacylinn—

Oblíkla jsem si černé šaty a nazula černé lodičky na vysokém a tenkém podpatku. Vlasy sepla do jednoduchého, ale pěkného drdolu. Kolem očí udělala tlustou linku se zobáčkem a světle hnědé kouřové stíny. Rty si pouze potřela světlou rtěnkou. Když jsem v zrcadle kontrolovala svůj vzhled, došlo mi, že nemám řasenku. Když jsem dokončovala levé oko, pomalu se otevřely dveře.

„Můžeme?" ozval se jeho hlas. V zrcadle jsem zahlédla jak má na sobě určitě drahý oblek a vlasy stažené gumičkou.

Zadělala jsem řasenku a přešla k němu. Gumičku jsem mu z vlasů stáhla a dala je do normální podoby. „Jo," vydechla jsem a přijala jeho nabízené rámě. Z vázy jsem vytáhla rudou růži.

Vešli jsme do Velkého Sálu. Všude byly židle a květiny, trůny byly na místě, kde normálně stojí stůl a na jejich místě stála na velkém stole krásná zdobená rakev se sundaným víkem.

S Caiusem jsme došli až k rakvi, ve které ležel mrtvý vládce. Hlavu měl položenou u krku, takže to vypadalo jako by se tyto dvě části nikdy neoddělily. Skousla jsem si ret. Marcus byl podle mého jediný rozumný a v mysli jsem jej uctívala. Celý život žil bez Didyme, vím jak těžké je žít bez milované osoby. Jenže má polovička aspoň žila a žije. Už sice víme, kdo byl Didymiin vrah, ale on se to nedozvěděl. Pokud mu to ona sama již neřekla.

Byla jsem vychována za starověku a tehdy se říkalo, že mrtví se po smrti setkají s nejbližšími a žijí věčný život u bohů. Upíři ten věčný život sice mají, ale i my můžeme nadobro odejít z tohoto světa. Jsme smrtelní nesmrtelní. Věřím, že existuje druhá strana i pro upíry.

Pohladila jsem Marcuse po ruce. Vrah jeho družky sice potrestán nebude, ale jeho už je. Polkla jsem a šla si sednout do první řady vedle Belly. Přátelsky jsem jí objala a ona mé objetí přijala. Caius si sedl na trůn vedle Ara.

Toto není jen Marcusův pohřeb, ale i uctění vzpomínky na všechny zemřelé. Na nástěnce za rakví nejsou jen jeho fotky, ale většiny zemřelých při bitvě, které měli pozůstalí v peněženkách. Tanya, Eleazar, Carmen, Edward, Demetri, Eric, Alison, Simon, Amun, Kebi...

Carlisle zde zůstal, jelikož u Volturiů sloužil a Marcus byl jeho přítel. Když zde zůstal on tak všichni. Věřím, že slzy by tekly každému, ale pouze Jacob s Renesmee mají tuto možnost. Té malé je mi opravdu líto.

„Děkuji, že jste přišli," roznesl se Arův hlas místností. „Chtěl bych vyjádřit soustrast všem, kteří o někoho přišli; Isabella Cullenová, Kate a Garrett Denaliovi a dalším, kteří tady třeba ani nejsou. Marcus byl můj bratr sice nevlastní, ale to na mém smutku nic nemění. Před lety mu zemřela družka a má sestra. Lituji toho činu, ale už to nevrátím. Je to velmi dávno a pomsta není třeba, sám sobě se mstím. Jediný, kdo by měl na ní největší a plné právo byl právě Marcus. Za těch tři tisíce let jsem jej poznal, i přes tu zamlklost to byl milý upír. Chtěl bych se dodatečně omluvit Marcusovi a své sestře Didyme za čin, co jsem způsobil. Děkuji všem, kteří nás obhajovali a úcta ke všem zemřelým," po těchto slovech odešel.

Všichni jen se smutkem v očích pozorovali fotografie. Nezdálo se, že by kdokoliv z nich neměl odvahu předstoupit. Přišlo mi blbé, aby mluvil jen jeden a tak jsem se slova ujala já.

„Hodně z vás si myslí, že jakožto První upírka nemám city. Vesměs znáte jen ty špatné věci. Také mám city, i když pohřbené, ale jsou.
Bello, Renesmee, Cullenovi i Jacobe děkuji, že jste se nebáli postavit se po boku těch, kteří Vás před pár lety chtěli zabít. Upřímnou soustrast.
Kate a Garrett. Garrette, poznala jsem, že jsi nebojácný už z toho, když jsi za mnou přišel. Kate je také bojovnice. Eleazara jsem jednou potkala, byl to dobrý muž. Upřímnou soustrast.
Benjamin a Tia. Oni tady sice nejsou, ale stojí za zmínku. Z Bena jsem prakticky vychovala upíra. Je mi líto, že Amun s Kebi zemřeli. I jim posílám upřímnou soustrast.
Volturiovi. Přišli jste o dva talentované členy rodiny, také i o členy gardy, například Heidi nebo Santiaga. Jeden z nich byl nejspíš oslaben ránou na srdci, kterou, jak už víme, způsobil Aro. Teď řeknu něco, co většina z vás čekala, že neznám. Úcta. Často jsem mluvila o tom, že i Volturiovi by měli ctít mou osobu, ale já někde v sobě cítila úctu k Marcusovi. Když vás zradí přítel- nebo partner- je to jako smrt. Toto jsme oba zažili. On smrt a já zradu. Demetri byl odvážný a chytrý muž, už kvůli tomu, že se nebál mě poprosit. Taky mi bude vadit, že už jej nikdy neoslepím. Upřímnou soustrast všem."

Po tomto už skoro nikdo nemluvil. Rakev jsme zavřeli. Stála na železném stole, jenž byl větší. Aro vzal louči a rakev zapálil. Museli jsme jej zapálit. Upíří tělo by se ani v zemi nerozložilo, a kdyby někdo, nedej bože, to tělo vykopal, byl by to průser. Poměrně dlouho jsme zamlkle pozorovali hořící oheň a utápěli se ve vzpomínkách. Vdechovala jsem vůni rudé růže a aspoň trochu se uklidňovala.

Oheň dohořel. Popel jsme smetli do nádherné urny a všichni šli do nejzazší části hradu. Sešli jsme po schodech ještě níž a otevřeli velké dveře. Byla to prázdná místnost bez oken. Jediné co se v ní nacházelo, byl mramorový, něco jako náhrobek. Byl udělán do tvaru krychle, vložili jsme tam urnu a přikryli víkem, nejspíš na tom bylo něco jako malta, jelikož pevně drželo.

Na náhrobku byl postaven malovaný portrét Marcuse a na přední straně zlaté písmo. Menším tam stálo: Král upírů; velkým: Marcus Volturi; a pod tím zase menším: 3000 let. Nezapomeneme

Všichni začali po chvíli odcházet, jen já se nehnula z místa. Na ramenou jsem ucítila Caiusovy ruce. Zavrtěla jsem hlavou a on pochopil, že má taky odejít.

Smutně jsem pozorovala Marcusův obličej a potom na horní stranu náhrobku položila růži.

------------------------------------

V Sále stály džbánky s krví. Většina popíjela, ale nikdo se neměl k úsměvu. Tato nálada mě zabíjela. Jasper s Alice byli nuceni odejít, jelikož Jase vyčerpávalo tolik negativních emocí, jež nedobrovolně schytával.

Sedím v pokoji a přemýšlím. Nevím, co bude dál. Nevím nic.

„Ahoj," řekne hlas ode dveří. Pouze kývnu. „Taky mě to vzalo," sedne si ke mně a obejme mě.

Odtáhnu se. „Caiusi, tohle nejde. Na vše zapomeneme, vše bude jako dřív. Já Vám zmizím ze života a vy zmizíte mi."

„Stacy..."

„Neztěžuj to! Tohle je mé poslední slovo. Jako by se mezi námi nic nestalo a teď prosím odejdi," povím se zaťatými pěstmi. Snažím se, aby můj tón byl co nejvíc chladný a ledabylý.

„Ti amo," s těmito slovy odchází.

Jen co se zavřely dveře tak jsem sebou praštila do peřin. Zhluboka jsem dýchala. V očích mě pálily slzy a já si automaticky začala utírat obličej a mnout oči. Slzy v očích jsem necítila dlouho. Vyslovit tyto slova bylo pro mne snad ještě těžší, než jsem si dokázala připustit.

Z nočního stolku jsem vzala svíčku a mrštila jí o stěnu. Poté se zhroutila na zem a prsty zajela do vlasů.

Zítra nás už čeká jenom Epilog. Doufám, že vás to bavilo aspoň z poloviny tak jako mě 😊. Moc chci všem poděkovat za pěkné ohlasy 😍.
Zkuste napsat odpověď na: Kdo si myslíte, že nastoupila místo Marcuse?
Webi 😘