Smrtelní Nesmrtelní

Kapitola osmá

--Stacylinn—

„Benjamine! Jsem rád, že tě poznávám," zvolal hned Aro.

Všichni z Egyptské smečky se tvářili... neidentifikovatelně.

„Aro," kývl.

„Mohu?" natáhl k němu ruku.

Ben mu ruku neochotně podal.

„Magnific," vydechne vládce ohromeně. Uchechtnu se. „Je snad něco k smíchu?" zeptá se Aro.

„Nejdete do boje proti Rumunům? Tak proč mluvíš rumunsky?!"

Nasupěně vystrčil spodní ret a zamračil se.

„Odvedu vás do pokojů. Kebi a Amun mají pokoj spolu, Tia a Beník hned vedle vás," řeknu rozkazovacím tónem a všichni mě jako pejsci následují.

„Kde je Carlisle?" zeptá se Amun.

„Chceš za ním odvést?"

„My si tykáme?" zvedne obočí.

Benjamin se zasměje. „Ona tyká všem,"

Přikývnu. „Tak jo nebo ne?"

„Ale jo. Kebi, zůstaň tady s dětmi," přikáže.

Ben se uraženě zamračí. Hodím na něj posměvavý pohled a s Amunem za zády odcházím. Zaklepu na jedny z mnoha velkých dřevěných dveří. Nečekám na vyzvání a vcházím.

„Carlisle Cullene, návštěva!" zastavím se uprostřed místnosti a zvolám.

„Amune," vydechne Esme.

„Zdravím Esme," políbí jí hřbet ruky.

„Amune... Jak vidím, už jsi taky dorazil, příteli," přivítá se.

„Nerad, ale musím hlídat Benjamina. Kdyby nebylo jedné osoby, tak tady moje rodina není," řekne mírně podrážděně.

„Tak zaprvé: ta osoba stojí právě za vámi. Zadruhé: nemá ráda, když jí někdo uráží. To si nedovolil ani Aro ani Ludvík XVI. A zatřetí: ta osoba vám sehnala bezplatnou vstupenku na kvalitní zábavu," pronesu.

„Tvé ego nezná mezí," ozvalo se ode dveří.

„A začtvrté: ta osoba nesnáší tři tisíc let staré blonďaté neschopné upíry s inteligencí houpacího koníka... tohle byla urážka spíš pro toho koně," svraštím obočí.

„Jak se opovažuješ?!"

„Úplně normálně," projdu kolem něj a povýšeně za zvuku mých podpatků mizím chodbou. Nechávám všechny pohledy padat na mě.

-----------------------------------

Stojím na nejvyšším balkóně a nechávám vítr čechrat vlasy. Přede mnou je západ slunce, který „pozoruju" přes zavřené oči.

„Krása, že?" ozve se hlas vedle mě.

Otevřu jedno oko a podívám se na narušitele. Světle hnědé vlasy, několika denní strniště, které už neroste. Je to zlatooký upír, který přišel s Denaliovýma. Garrett.

„Neužívám si romantického západu slunce, ale samoty," upřesním.

„Tak to asi ruším," ušklíbne se.

„Nebojíš se mě vyrušit. Jsi odvážný."

„Bezdůvodně upíry nezabíjíš," odvětí.

„Tohle je dost dobrý důvod," myknu rameny.

„I tak věřím, že mě nezabiješ," opře se lokty o zábradlí.

„Věříš, ale bojíš se," opakuju jeho pohyb.

„Jak dlouho už chodíš po světě?" zeptá se z ničeho nic.

„Dlouho," odpovím ledabyle.

„Přesněji?"

„Hodně dlouho."

„Aha," pokývá. „Doslechl jsem se o vaší menší hádce s Caiusem..."

„Hádka to nebyla. Spíš výměna názorů, uvědomění si jak blbý je," opravím jej.

„Neříkáš to přesvědčivě."

„Myslím to vážně," zamračím se.

„Nemyslíš. Říkáš to, abys něco zakryla, abys zapomněla. Poznám to. Dělal jsem to taky..." prohrábne si vlasy.

„Přátelský pokec skončil, měl bys odejít."

„Proč já?" zeptá se.

„Byla jsem tu dřív," hodím po něm vražedný pohled.

„Aha. Tak zatím,"