Hovel [Jungkook x Yugyeom]

[7]

"Proč pořád nosíš ten řetízek?" zeptal se jednoho dne Yoongi.

Jungkookovi v té době bylo již třináct let. Yoongimu, který byl starší, bylo už šestnáct. 

"Čekám na jednu důležitou osobu," zamumlal Jungkook.

Řetízek vzal do ruky a zadíval se na oblohu plnou hvězd. 

"Myslíš, že na na mě už zapomněl?" povzdychl si.

Jungkook nikdy nezapomněl. Téměř každý večer přemýšlel, jestli se už Yugyeom vrátil. Jestli se má fajn. Jestli na něj taky občas myslí.

"Kdo?" nechápal Yoongi.

Jungkook se mu nikdy o ničem takovém nezmínil. Sice mu tenkrát Jungkookova mamka říkala, aby byl opatrný a na ten řetízek se radši neptal, ale to bylo tenkrát a teď, když bylo Jungkookovi už třináct, mohl by mu odpovědět. A navíc, byl fakt zvědavý. Po tom, co mu řekla, aby se na to neptal, hořel ještě větší touhou znát tajemství mladšího chlapce.

Byli spolu dlouho, prakticky pořád.

Ale i tak Yoongimu přišlo, že o mladším chlapci neví vůbec nic.

"Yugyeom," vypadlo po chvíli z Jungkooka.

"Nikdy ses o něm nezmínil," nadhodil jen tak mimochodem Yoongi.

Snažil se znít lhostejně, ale prahl po informacích.

"Není to zrovna příběh, který bych povídal lidem na potkání," pokrčil rameny Jungkook.

I když mu bylo jen třináct, Yoongimu přišlo, že se chová hodně dospěle. Tedy - v určitých chvílích se choval dospěle. Ale v některých bylo vidět, že to bylo pořád malé děcko, které potřebuje hlídání.

Možná to bylo tím, že vyrůstal v obklopení dospělých, že byl na hodně soudních jednáních, věděl o problematice v jejich zemi a už od malička se ve 'škole'  učil, jak to řešit. Yoongi, jakožto budoucí panovník, také, ale Jungkook, který měl být Yoongiho rádcem, se to musel naučit taky. 

"Ale myslím, že my dva se známe už dost dlouho," nedal se Yoongi.

"Je to na hodně dlouho," vydechl Kook a zavřel oči.

"Víš doufám, že času máme dost?"

"Ty to prostě chceš vědět, co?" slabě se zasmál.

"Přijde mi, že o tobě nic nevím. Známe se tak dlouho a i když mi přijde, že mi říkáš, vše... nemám nejmenší ponětí, co se ti honí hlavou. Přijde mi, že si vše, co říkáš hodně promýšlíš a snažíš se svou minulost úplně zamaskovat. Jakože... snažíš se zapomenout, ale něco nebo teď už vím, že někdo, ti to nedovolí. A jestli chceš něco vědět, tolikrát už jsem tě slyšel v noci brečet, když sis myslel, že spím."

"Ono to přesně tak nějak je," odsouhlasil to Jungkook a natočil k němu hlavu. "Proto jsi mě pak tolik objímal?"

"Jo," přikývl Yoongi.

"Bylo to těžký..." zašeptal Jungkook a posadil se. 

Hodil větvičku do ohně, aby úplně nevyhasl a zády se opřel o kmen stromu. Yoongi v jeho tváři zpozoroval smutek. 

Napodobil Jungkooka  a opřel se o kmen, který byl naproti němu. Mezi nimi byl jen oheň.

"Táta... Byli jsme normální rodina. Chodil jsem do první třídy a byl jsem vcelku v pohodě. Kamarády jsem neměl, ale nijak mě to nežralo. Nikdo si mě nevšímal a tak mi to i vyhovovalo. Jenže pak se začalo všechno kazit. Táta propadl alkoholu a automatům. Nehorázně nás zadlužil a pak jsme se vlastně museli přestěhovat do takové chatrče... někdy tě tam vezmu, jestli chceš," vydechl.