Hovel [Jungkook x Yugyeom]

[11]

Posadil se na zem a ztěžka vydechl. Chtěl domů. Tak moc chtěl domů. Nikdy by neřekl, že bude v takové situaci. Noha nepřestávala krvácet, našel i nějaké krvavé stopy pod modrou košilí. Proč si sakra bral košili?

Tohle nedával. Košili si sundal a z po pár nepovedených škubnutích se mu povedlo rukáv utrhnout.

Ovázal si ho kolem nohy a pevně utáhl. Tvář zkřivil bolestí a zavázal látku na mašli, doufajíc, že se to nepovolí.

Zvedl se na nohy a pokračoval v cestě. Bylo mu hrozně, už ani nedokázal vnímat. Motala se mu hlava, před očima měl mžitky a po zádech mu běhal nepříjemný mráz.

Bylo jasný, že měl horečku skrz ta zranění. Ale v tuhle chvíli mu to bylo vlastně jedno, hlavně aby se dostal z toho lesa. Pak může klidně umřít. U vodopádů ho Yoongi zajisté najde. Chtěl mít alespoň hezký pohřeb, ne aby ho sežrali vlci.

Vlastně vůbec nechápal, co to jako mělo být s tím vlkem. A nebyl si ani jistý, jestli to chtěl zjistit a chápat.

Šel ještě dlouho. Prošvihl své narozeniny.

***

Byl již třetím dnem na cestě. Narozdíl od prvního dne šel čím dál pomaleji. Opravdu již neměl sílu.

Ale věděl, že není daleko. Věděl, že už je blízko. Cítil to. Věřil, že se z toho lesa dostane.

Možná to byla víra, možná jen náhoda, možná jen se nad ním vesmír slitoval a ukázal mu správnou cestu, ale opravdu vyšel z lesa.

A dokonce jen pár metrů od brány, která vedla na pozemek paláce. Přišel vlastně zezadu.

Rychle tam nacvakal bezpečnostní kód a následně ověřil otisk svého prstu.

Teď si uvědomil, jak nepraktické to bylo. Někdo ho napadne, donutí ho říct kód, uřízne mu prst a vykrade palác.

Lehce zavrčel a pokračoval v chůzi. Musel se dostat přes výběh s koňmi až na zahradu, kde bude nějaká šance, že ho někdo najde.

Držel se dřevěného oplocení a pomalu se sunul vpřed. Věděl, že už dlouho fakt nevydrží. Zvlášť, když z něj spadl menší kámen, protože našel cestu zpět.

Zastavil se, aby se rozhlédl. Našel Alone cestu zpět?

Nikde ve výběhu ho neviděl. Neodpustí si, když se mu něco stane.

Došel až k zahradě, kde si ho někdo všiml.

"Jungkook! Je tady Jungkook!" vykřikl někdo.

Ten hlas nepoznával. Vše ztmavlo a on cítil jak padá.

***

Slyšel hlasy, poznával jen dva. Jeden z nich byl určitě Yoongiho a ten druhý patřil jeho matce. Ten třetí nedokázal rozeznat. Byl to mužský hlas, lehce nahrublý, nejspíš patřil staršímu muži.

Chtěl otevřít oči, ale nenacházel na to sílu. Hlava ho bolela, zbytek těla pro jistotu vůbec necítil.

Yoongi zněl tak ustrašeně. Takovým tónem hlasu ho ještě nikdy mluvit neslyšel. Bál se o něj. Musel zjistit, co se dělo.

Opatrně otevřel jedno oko a pak i to druhé. Oslepilo ho jasně bílé světlo. Byl v bílé místnosti, naproti němu seděla jeho mamka a vedle ní Yoongi. Oba dva na tváři ustarané výrazy.

"Co tu děláme?" zachraptěl Jungkook nejistě.

Jeho hlas byl hrubý, jako kdyby se právě probudil. Hlava ho bolela jako kdyby celou noc chlastal a upřímně si nepamatoval, kdy si lehal do postele.

Takže asi nalitej byl.

"Jsi vzhůru!" oba dva se k němu přisunuli a sevřeli ho v náručí.

"Konečně," vydechl Yoongi.

A podle přístroje, který vedle něj pípal, si Jungkook odvodil, že je vlastně v nemocnici.

A/n: Hello!

Omlouvám se, už to tady dávno mělo být, ale ja jsem pica.

No, teď čekám na kamarádku, která má kurva zpoždění, ja musím pak zpět do školy (nechala jsem tam věci na trénink, prostě pica) a jdu na jídlo, bye!

Moc děkuji za všechny hlasy a komenty!❤