Crazy? 2 /Jerome Valeska

3. kapitola - Benzínka

„Já se nevzdám svojí motorky,“ dupla jsem si před naším bytem.
„Svojí?“ zopakoval po mně Jerome s úšklebkem na rtech.
„Na půl?“ zkusila jsem znovu.
„Stejně ji chceš jenom kvůli tomu, že jezdíme spolu.“
„Ne, chci ji, protože mě baví na ní jezdit,“ protestovala jsem.
„Huhů!“ ozvala se Harley, aby nám dala najevo, že tam stále stojí. (Moc dobře věděla, že jsme se dokázali pošťuchovat i hodiny.) „Tobě se to kecá, Suzy. Vy se na motorce střídáte, já jedu celou cestu sama... A tohle je fakt, fakt moc kilometrů.“
„V tom má Harley pravdu, byli by jsme pomalí,“ přikývl zrzek a já se na něho snažila naštvat, ale dneska měl až moc dobře upravené vlasy.
„Nejedu bez motorky,“ přitvrdila jsem a založila si ruce v bok. Jestli mě ti dva něčeho naučili, tak paličatosti. (I když Jerome říkal, že paličatá jsem byla vždycky.)
Jerome se ke mně začal pomalu přibližovat s nevinným úsměvem na rtech, rovnou jsem uskočila. „Ani to na mě nezkoušej, nějakou dobu už s tebou žiju, abych věděla, že pocházíš z kočovné rodiny a jakmile by jsi mohl chytit první příležitost, sebral by jsi mi klíčky.“
„Pf,“ odfrkl si a zastavil se na místě.

Po asi dalších dvou minutách nic neříkání jsem se rozhodla prolomit ticho, i když dost neuváženým způsobem. „Klidně mě tu můžete nechat.“
Jerome se celý napřímil a lehce zachvěl. Od doby, co jsem od něho utekla se stal ještě více majetnickým parchantem, ale především, (i když to sám nepřiznával,) se bál možnosti, že to udělám znovu a on bude muset čelit další ztrátě. (Psychopat něco cítí, to musí být dost silný záhul pro jeho mozek.) Vypadal zranitelně a to se mi vůbec nelíbilo, protože to nebyl on, ani trochu.
Přiblížila jsem se k němu a objala ho. „Promiň, já to tak nemyslela,“ řekla jsem omluvným hlasem. Chvilku jsem si myslela, že brečí, čehož jsem se doslova zalekla, než mi došlo, že se jen dusí smíchem. Odtáhl se ode mě a v rukách se mu leskly klíče; ano, od mojí, tedy, naší motorky.
„Jerome!“ vykřikla jsem uraženě.
„Nemůžu za to, že jsi hlupačka,“ zazubil se a se stálým smíchem si oblízl rty. „Ne, fajn... I když to nerad dělám, můžeme přilnout ke kompromisu.“
„Poslouchám,“ řekla jsem se zájmem a taky smířena se skutečností, že jsem prohrála.
„Kus cesty můžeme jet na motorkách,“ otočil se k Harley, „jenom kousek, pak normálně seženeme nějaký auto nebó... něco jinýho.“
Harley se chvilku zamyšleně koukala okolo, ale nakonec na to kývla. Vypískla jsem štěstím.

Mohli jsme jet tak pátý kilometr, když se Jerome začal nudit a zastavil na benzínce. Ne, že by nám nebylo jasné, že si nejde asi jen tak koupit brambůrky, ale to že se rozhodl nás do toho zatáhnout byl celkem překvapivý fakt.

Sundala jsem si helmu a záplava vlasů se mi spustila na ramena. Jerome se ke mně otočil a políbil mě. Byl mi znán jeho záměr manipulace ve snaze dostat mě dovnitř, ale bylo to prostě sladký. (Nebo jsem byla divná.)

Jerome vrazil dovnitř s pokřikem: „Kdo chce přežít, tak uteče!“
A já s Harley jsme vešly v těsném závěsu za ním, se střelnou zbraní v ruce. Musím uznat, že mě tohle vždycky dokázalo pobavit. S jakou ladností jsme se dokázali pohybovat a ladili dohromady, nejspíše za to mohla šílenost a nedostatečný strach ze smrti.
Nikdo místnost neopustil.
„To jsem si myslel, ale ne, že by mi to vadilo,“ nadzvedl obočí, společně s nataženou dlaní. Vložila jsem mu do ní pistoli, prst si položil na spoušť zbraně a mířil náhodně po osobách u regálů. I s prodavačkou jich tu bylo šest.
Dvě ubohé duši se rozeběhli k východu, ale Jerome naprosto bez problémů střelil oba do hlavy. Zasmála jsem se nad sprškou krve, která vylítla z jejich roztříštěných lebek.
„Nabízel jsem to na začátku, teď už to neplatí,“ oblízl si blaženě a zároveň vzrušeně rty. Poslední dobou to začínal dělat celkem často, rozhodla jsem se to přidat na seznam jeho zlozvyků. Krátce jsem pomyslela na to jestli ví o tom, že to dělá, když Harley zastřelila chlápka, který vytáhl telefon.
„Slušná rána,“ zazubila jsem se na ni.
„Díkec,“ vyhodila spokojeně jednu nohu do vzduchu a pak si jen tak pro zábavu prostřílela pár potravin.
„Ch-chcete... peníze?“ dostala ze sebe vyděšená prodavačka. Jerome se od srdce zasmál.
„Prahneme po penězích,“ bavil se tím jak prodavačka naťukával kód do kasy a s klepajícími prsty tahala bankovky.
„Tak si je vezměte, všechny, jsou vaše, prosím,“ naříkala zoufale. Jerome se na chvilku zadíval do země a pak se s neříkajícím výrazem rozešel k prodavačce.
Předala mu peníze a on se k ní naklonil natolik blízko, aby jí podřízl hrdlo. Jerome se spokojeně ušklíbl, když na jeho obličeji přistála její horká krev. Nezaujatě vyhodil peníze do vzduchu a ty se rozlétly různě po podlaze. „Jak vypadám, zlatíčko?“ otočil se ke mně.
„Dokonale,“ pověděla jsem zhrublým hlasem a jemu koutek úst vystřelil do šíleného úsměvu.
„Hm, kde jsou ti dva poslední?“ rozhlédnul se po obchodě. „Za jakým regálem se schováváte?“ řekl o několik tónů vyšším hlasem, jako by hledal malé děti, s kterými hraje na schovávanou.
Uslyšela jsem spadnutí flašky a zahlédla postavu, bez zaváhání jsem do něho vystřílela pět kulek.
Ten poslední seděl v koutě a klepal se jako ratlík. Přímo nás žadonil, aby jsme ho zabili. Takže jsme to přirozeně neudělali. Místo toho jsem prsty šáhla do krve na podlaze a rozmazala mu ji po obličeji.
„Pěkný den, Ti přeji,“ zazubila jsem se na něho a poplácala po buclaté tváři. Omdlel.

„Hned se cítím líp,“ usmál se Jerome a z jeho zad zmizelo napětí, které se snažil ignorovat, už aspoň hodinu. Zajímalo by mě, jestli ví o tom, že poznám, když má ten svůj 'záchvat'. (Asi bych to nazvala spíš nutkavým pocitem prolít krev.)
„No, rozhodl jsem se, že pojedeme městskou dopravou.“
„Městskou dopravou?“ zopakovala Harley a koukala na něho jako na magora.
„Uhm,“ přikývl a už se chystal k odchodu, chytla jsem ho za ruku a on se na mě otočil.
„Máš něco na obličeji,“ připomněla jsem mu a on si prsty ruky, akorát ještě více tu krev rozpatlal.
„Óh, málem bych zapomněl,“ zadíval se na bříšky prstů na kterých mu ulpívala krev. „Jsem si jistý, že tu někde mají záchody, zajdu se umýt.“

Čekaly jsme na něho venku, já celkem nervózní, z určitých důvodů jsem se naučila, že ho nerada nechávám samotného. Má určité sklony k žhářství.
Až mě překvapilo, když vyšel, čistý a bez úšklebku, který by naznačoval, 'právě-jsem-udělal-něco-moc-špatného-a-i-když-se-budeš-tvářit-naštvaně-vím-že-tě-to-pobaví'.

„Hm, jdeme?“ pokývl směrem k motorkám.
„Jasně,“ zadívala jsem se na něho a zavrtěla hlavou. Stále mě mátlo jeho chování a měla jsem jasnou předtuchu, že ho nikdy pořádně nepochopím.
Nandala jsem si helmu a sedla si za Jeroma, který už měl jednu nohu na pedálu.
„Tak jedem,“ řekla jsem a pevně si ovinula paže kolem jeho těla. Cítila jsem, jak se uchechtl.

Jako vždy jsme si cestou dávali závody, kdo bude rychlejší. A nadávali na auta, která neumí řídit, nebo aspoň uhnout, aby jste mohli projet...