Crazy? 2 /Jerome Valeska

17. kapitola - Dvě zbraně

Když jsem se ráno probouzela, čekala jsem, že už Jeroma uvidím, ale nebylo tomu tak. Postel zela prázdnotou, koupelna, kuchyň... vlastně celý byt. Stále jsem se snažila to ignorovat a nijak nehrotit Jeromovu náhlou nepřítomnost. Marně. Kolem půl čtvrté odpoledne jsem již hmatala po telefonu, abych zkusila zavolat Oswaldovi. 
Držela jsem telefon těsně u ucha a nervózně přešlapovala po obýváku. Po třetím pípnutí jsem si začala okusovat nehty na levé ruce.
„Kdo zas otravuje, když zcela jasně nemám čas!?“ ozval se naštvaný hlas z druhé strany. A i přesto jak otráveně zněl, mi udělalo radost, že ho slyším.
„Tady Suzanne,“ řekla jsem v rychlosti ze strachu, že by mi snad zavěsil.  
„Óh, to je celkem příhodné... Zrovna jsem s tebou chtěl mluvit,“ najednou mluvil úplně jiným hlasem, trošku přívětivým, ale především naléhavým. 
„Tak spusť, co se stalo? Je Jerome v pořádku?“ pletl se mi jazyk pod obrovskou tíhou vážnosti těch slov. Ani jsem netušila, že mi na tom, až tak záleží. 
„Já se mám fajn, díky za optání,“ oznámil mi se štiplavou ironií. 
„Promiň Oswalde, že neztrácím čas tím, abych se tě ptala, jak se máš, když slyším, že jsi v cajku!“ z nervů se mi povedlo trošku zvýšit hlasitost mluvy. 
„Pokračuj, jen si vybij vztek na nevinném člověku, který je taky, jen tak mimochodem, dost možná jediný, kdo ti může pomoct.“
„Uznávám, jsi vítěz. Omlouvám se ti, Oswalde. Ty něco víš?“ snažila jsem se o svůj nejsladší hlas, ale v pozadí byl stále slyšet potlačovaný hněv. 
„Do hodiny jsem u tebe,“ zašeptal až děsivě tajemně. (Typický záhadný psychopatický mužík). 
„A nemůžeš mi to říct-,“  pan důležitý mi položil telefon, „hned teď?“ dořekla jsem si sama pro sebe. 

***

Čas se vlekl neuvěřitelně pomalým způsobem. Začínala jsem si být jistá, že za chvilku zešílím. Kdy se mi povedlo si toho úporně otravného zrzka nechat přirůst k srdci? Protože pokud je to možné, chtěla bych ho vypárat dřív, než mě zničí. 
Přivřela jsem k sobě oční víčka, zhluboka se nadechla a vydechla. Tohle přece zvládnu. Uslyšela jsem hluk z dolního patra bytu. 
„Oswalde?“ vyslala jsem otázku do opětovně hluchého bytu. Tohle mě lehce znepokojilo. Vytáhla jsem nůž ze stolečku u postele a odhodlaně se rozhodla to jít prozkoumat. 
Schody jsem scházela velmi váhavě a opatrně, skoro jako by na nich byla přichystána mina. (V hloubi duše jsem doufala, že je to Jerome, který si ze mě střílí). Bezpečně jsem se chodidly dotkla studené podlahy. 
„Haló?“ zlomil se mi hlas a proto ze mě vyšel jen jakýsi šepot, v hrdle mi vyschlo. Na ústech mi zničehonic přistála těžká ruka a silou mě vtlačila do výklenku pod schody. Nestihla jsem ani vykřiknout, jen přidušeně zamumlat slovíčko: pomoc. Velmi obstojně jsem se sebou házela ze strany na stranu, jen abych se vyprostila ze sevření. 
„Pst,“ sykl po mně známý hlas. Otočila jsem se za sebe a spatřila siluetu, která si přikládala k ústům ukazováček. Přikývla jsem, aby věděl, že jsem jeho náznak pochopila. Musím mlčet. Cukl hlavou, aby poukázal na škvíry mezi točenými schody. Nahnula jsem se více dopředu a snažila se spatřit jakýkoliv pohyb. Na rameni jsem ucítila ruku a pak se člověk, co mě sem vtáhl, přiblížil rty k mému uchu. 
„Jestli se jen pohneš, jsme oba mrtví,“ špitl sotva slyšitelně. Přinutila jsem se potlačit nutkání začít křičet. Dalších pět minut jsme tam jen tak dřepěli v polosedu a zrovna, když jsem se chystala říct, že je to směšné, se objevil. 
Už na pohled to byl nebezpečný člověk. Jeho vzhled byl děsivý... To že neměl vlasy samo o sobě nebylo tak děsivé, ale jeho malé zlomyslné oči mi naháněly husinu - to bylo to skutečně strašidelné. A celý obrázek jen podtrhla malá ústa muže. V každé ruce svíral jednu střelnou zbraň a rozhlížel se po místnosti jako dravec. Ladně a chladně, bez známky slitování.
Chtěla jsem odsud okamžitě zmizet, k mé smůle by to ovšem znamenalo jistou smrt. 

Jeho pohled se znenadání změnil, tvářil se zaskočeně. Zdálo se, že znejistěl. Dech se mi zadrhl v plicích, když svůj dlouhý pohled věnoval směrem ke schodům. Srdce se rozbušilo až moc rychle. Pozvedl zbraň a já užuž chtěla utéct, když ji najednou opět složil k boku těla. Druhou zbraní si několikrát, jen tak pro zábavu, vystřelil do různých předmětů v místnosti. „ČISTO!“ zařval na jeho další spojence.
Chůzí ve stylu: krok, stop, krok, stop,... nakonec opustil prostor se schody. A po asi dalších deseti minutách, společně s jeho poskoky, i náš byt. 

„Co to,“ začala jsem větu potichu, „DO HÁJE BYLO!“
„To byl Victor Zsasz,“ odpověděl mi Oswald. 
„Proč byl v tomhle bytě? Přiznej barvu, Tučňáku, co jsi provedl?“ přitiskla jsem svůj ukazovák výhružně do jeho hrudi. V sebeobranně před sebe zvedl prázdné natažené dlaně. 
„Já neudělal nic. To se zeptej svého drahého do čeho se zapletl.“
„Jeroma?“ spustila jsem prst a nechápavě naklonila hlavu do strany. Oswald přikývl. 
„Nepopíráš, že je to tvůj drahý?“ ušklíbl se škodolibě. 
„To není, jen nemám důvod popírat naprostý nesmysl,“ zamračila jsem se. „Ale kde je Jerome? Co se mu stalo? To ho chytl, um, Victor?“
„Trošku moc starostlivých otázek na to, že tě vůbec nezajímá.“
„Ale no tak, co s tím furt všichni máte? To už u vás není nic zábavnějšího na práci než se do mě strefovat?“ řekla jsem trošku ublíženě, ale spíše to táhlo únavou - už mě to vážně nudilo. 
„Jen je zábavné sledovat tvoje reakce. Mám rád cizí bolest,“ ušklíbl se škodolibě. „Ale abych ti odpověděl: Jeroma nemá Victor, Jeroma má GCPD.“
Kdybych právě teď měla v puse pití, tak ho vyprsknu. „Ještě jednou, prosím?“ ptala jsem se s údivem. 
„Jeroma má GCPD,“ zopakoval mi to velmi vřele Oswald, který se v tom nejspíše vyžíval. 
„To jako fakt?“
„Hm,“ přikývl. 
Přemýšlela jsem, jestli propuknu v hysterický smích, ale povedlo se mi pokušení odolat. „To je nějaký jeho plán, ne?“
„Nevím o tom, že by byl,“ pokrčil Oswald rameny. „Jerome holt dráždil hada bosou nohou. Dalo se to očekávat, když vyvolal v celém městě paniku a co hůř šílenství.“
„A co teď budeme dělat my?“ položila jsem otázku, která mě teď zajímala asi nejvíc. 
„Čekal jsem, že jsi tedy chytřejší... Celkem logicky odvozeno - dostaneme ho ven,“ povzdechl si otráveně. 
„To je sice nádherná představa, ale jak to chceš uskutečnit v praxi?“ prsty jsem nechtíc sevřela v pěsti, jak už jsem z něho byla na nervy. (Smutné je, že takový lidé mi budou dělat společnost po celou dobu, co se budu kamarádíčkovat s Jeromem). 
„Možná by bylo o dost příjemnější to všechno probrat někde normálně u stolu, co myslíš ty? Celkem mi tady odumírají nohy,“ optal se a mimikou tváře mi dával najevo výsměch. 
„Samozřejmě,“ procedila jsem skrze zaťaté zuby, div jsem si neobrousila sklovinu.
„My všichni tu jsme přece přátelé,“ usmál se. Cukla jsem podrážděně rty a nadzvedla obočí.