Crazy? 2 /Jerome Valeska

5. kapitola - Noční běs

Byla jsem sama na louce plné obilí.
„Co tu dělám?“ proběhlo mi hlavou. Samozřejmě jsem se odpovědi nedočkala. Místo toho jsem si však všimla stínu, který kolem mě kroužil, jako dravec. Vyděšeně jsem zalapala po dechu. Srdce mi tlouklo v hrudi, div nevyskočilo. 
„Haló?“ zavolala jsem do spalující tmy. Cítila jsem, jak se mi třesou ruce a zuby zběsile klepají o sebe. Žádná odpověď. 
„Haló?“ zkusila jsem to znovu. V puse mi vyschlo a dlaně se mi potily. Nechápala jsem proč jsem tak nervózní. Byla jsem přeci už v horších situacích, než byla tato. 
„Zlatíčko?“ ozval se hlas. Jeromův hlas, došlo mi vzápětí. 
„Jerome? Co tu dělám?“ vykřikla jsem zlomeným hlasem ze strachu. Chvíli bylo ticho, než jsem si všimla zrzavých vlasů v dáli. Chtěla jsem se odsud dostat, chtěla jsem aby mi pomohl.
Najednou se objevil přede mnou, nedávalo to smysl. 
„Zdravím tě,“ řekl studeným hlasem bez kouska citu. 
„Co?“ promnula jsem si oči, abych se ujistila, že je to skutečné. Když jsem je ale opět otevřela... stále tam byl Jerome, jenom... vypadal jinak. Ústa měl rozřezané a šklebil se na mě, evidentně pobaven mojí reakcí. Všimla jsem si nože, který svíral v ruce. 
„Jak se má moje sluníčko?“ zakřenil se a přejel si nožem po zohavené tváři.
„Co blbneš!?“ vyjekla jsem. 
„Věříš mi?“ zeptal se na oko smutným hlasem, ale do popředí se tlačilo šílenství.
„O-o... O čem to mluvíš?“
„No, věříš mi? Jako skutečně věříš? Co, Suzy? Věříš?“ ptal se a prsty zapatlané od své vlastní krve mi přitom přejížděl po tváři. 
„Mám z tebe strach.“
„Věříš?“ zopakoval temným hlasem. Přeběhl mi kvůli němu mráz po zádech. 
„Vážně, Jerome, právě teď mě k smrti děsíš!“ vytrhla jsem se mu a utíkala po poli bez konce. Za mnou se ozýval jen hlasitý, šílený smích. 
Utíkala jsem nejrychleji, jak jsem dovedla, ale pořád jsem zakopávala. Zem se mi točila a byla až moc blízko. 
„Stejně neutečeš,“ ozvalo se za mnou a já ucítila jeho ledové prsty na šíji. Rychlým pohybem mě otočil a já se opět musela dívat do jeho tváře. 
„Ty mi nevěříš, že?“ zazubil se, když si všiml, jak pohledem vyhledávám nůž. 
„Vě-věřím,“ šeptla jsem slabě a snažila se na místě nepozvracet. 
„Hah!“ uchechtl se. „Neměla bys... jsem zrááádce, víš to? Jsem vrah. Jsem psychopat.“ usmíval se a nakláněl hlavu ze strany na stranu.
„To není důvod k tomu, abych ti nevěřila,“ odpověděla jsem okamžitě. Se snahou udržet svůj tep v normě. 
„Néé,“ protáhl a přejel mi kudlou po hrudi. „To si namlouváš... Ale věříš mi? Jako skutečně věříš?“
„Samozřejmě, že ano!“ vykřikla jsem znavená jeho zvrhlou hrou. Tep se mi nepřekotně zvyšoval a já jsem se snažila nenapíchnout na nůž.
„Tak to je nejspíš chyba,“ zadíval se na mě a zkřivil ret. 
„Proč?“
„Neměla bys utéct?“ zeptal se a naprosto odbočil od tématu. 
„Měla bych?“
„Jsem si tím celkem jist.“
„Mluvíš nesmyslně!“ obličej jsem si schovala do dlaní a všemožně se snažila nerozbrečet. Smál se, jeho tichý smích v mých uších. A pak najednou ticho. 
Zvedla jsem hlavu a podívala se kolem. Nikde nebyl. Ale všimla jsem si mlhy, která se mi plížila kolem kotníků. Celé pole se balilo do mlhového oparu.

„Tik, ťak,“ ozval se opět Jerome a vystřelil do vzduchu ze zbraně. 
„Proč?“ zeptala jsem se už po několikáté a zhroutila se na zem. „Proč?“ ptala jsem se s pláčem. 
„Neplakej,“ jeho ruka se dotkla mého ramene a sedl si do kleku vedle mě. 
„Proč mi to děláš?“
„Protože mě to baví,“ odpověděl jednoduše, ale já v tom slyšela záchvěv falši. Nebo jsem možná slyšela jen své vlastní myšlenky? Věřím, věřím, věřím... Skutečně? Skutečně věřím maniakovi? 
„Hm?“ zamručel Jerome a připomněl mi tím svoji přítomnost. „Jak zní verdikt?“
„Jak ti mám věřit, když mi od začátku vrážíš kudly do zad?“ 
„Jak mám věřit já tobě, když jsi mě opustila?“
Přestávalo mě bavit, jak pořád odpovídal v otázkách, takhle se nikam nedostaneme. 
„Ale já měla důvod! Zbil si mě!“
„To je pravda,“ zamyšleně se špičkou nože dotkl své brady. Kulila jsem na něj oči a tiše doufala, že to není pravda.
Nejdřív se jen lehce řízl, ale u toho nezůstal. Stále pokračoval... Vrtal a vrtal. Hlouběji a hlouběji. Zvedl se mi žaludek, ale neměla jsem sílu na zvracení. 

„Co to děláš?!“ vykřikla jsem se zděšením. 
„Já? Neděláš to ty?“
Zmateně jsem zavrtěla hlavou a pak se podívala dolů. Měl pravdu. To já v ruce držela nůž a provrtávala jeho bradu. 
„Tak co? Věříš mi?“
„Já už nemůžu!“ zařvala jsem a odhodila nůž do obilí. Když jsem se otočila zpět na Jeroma opět tam nebyl. Srdce mi poskočilo hrůzou a možná u toho vynechalo pár úderů. 

„Věřím ti! Proč bych ti neměla věřit!“
Studená čepel projela skrze mé břicho a v uších mi zněl psychopatický smích. Prsty jsem vyhledala ránu v břiše a sledovala jak z ní příští krev. 
„Protože,“ odpověděl mi mrazivým hlasem, „jsem psychopat,“ dokončil a šíleně se rozesmál. Svalil se na kolena a mlátil do země, aby popadl dech. Nemohla jsem tomu uvěřit... Proč? 
„Tak co?“ zvedl se zpět na své nohy. Ukazováčkem mi přejel po tváři. „Co, květinko, už mi věříš?“

„Suzy! Suzy! Slyšíš mě?“ Někdo se mnou divoce třásl. Otevřela jsem oči a rozhlédla se po pokoji. Byla jsem v Gothamu, ne na poli. Rychle jsem se dotkla břicha v místě, kde by měla být bodná rána. Ale... nic tam nebylo. 
Až teď jsem si všimla Jeroma, který klečel na posteli a skláněl se nade mnou. Vlasy měl rozcuchané od válení se v posteli. Jeho pusa však byla v pořádku. 
Cítila jsem studený pot na zádech a zamrkala. 
„Co se stalo?“ zeptal se mě Jerome. Vypadal vyděšeně, nejspíše jsem řvala ze spaní.
„Nic... To jen, um, noční můra,“ odkašlala jsem si a usmála se na něho. Nevypadal moc přesvědčeně, ale rozhodl se ponechat mi tajemství. 
„Chceš donést sklenici vody?“
„To by bylo super,“ pousmála jsem se na něho a prsty si protřela spánek. 

Co ten sen měl znamenat?