Crazy? 2 /Jerome Valeska

8. kapitola - Ruská ruleta

Koukala jsem z okna a v ruce držela hrníček s kávou. Zrovna jsem si ji udělala, takže byla dost vařící. Foukla jsem na nápoj z kterého se kouřilo, jeho hladina se zčeřila. Byla jsem unavená, jelikož jsem se v noci moc dobře nevyspala. Důvod byl jednoduchý - Jerome začal magořit. A když říkám, 'magořit', myslím to vážně. Naprosto zešílel a to ne jeho normálním šílenstvím. Celou noc pochodoval po bytě a řval nesmyslné poznámky. Samozřejmě všude svítil a nechybělo zběsilé rozhazování papírů. Do teď nevím k čemu to vše bylo a ani mě to nijak nezajímá. Jediné, co řeším já je to že jsem vyřízená. Nejspíš si půjdu dát sprchu a pak se zamknu do ložnice, nikdo už mě nedostane ven. Nikdy.
„Suzy?“
Div jsem nenadskočila, když jsem uslyšela Jeromův hlas. Od včerejška na mě nepromluvil, ani se na mě možná nepodíval. Možná ho mám ráda, ale ne na tolik, abych za ním běhala jako poskok, potom co mě nechal projít si tímhle. A tak jsem se naprosto dospěle, (jak je u mě zvykem,) rozhodla ho ignorovat.
„Suzy?“ ozval se znovu, tentokrát už blíž. Scházel ze schodů, které byly hned naproti kuchyni, kde jsem se nacházela. „Proč mi neodpovídáš, když je jasný, že jsi mě musela slyšet?“ zeptal se hned, co mě zahlédl.
Odpověděla jsem mu s šarmem a naprosto dokonale promyšlenou větou. „Jdi do prdele.“ (Ano, jsem na to hrdá.)
„Ale ale, beruška se nám cuká.“
Slyšela jsem, že se za mnou plíží, ale stejně jsem nadskočila, když jsem ucítila jeho ruce na mém břiše. Dýchal mi za krk, protože věděl, že to nesnáším a zároveň se mi to líbí. (Někdy sama sebe nechápu.)
„Berušce si urval křídla, když se nemohla vyspat. A ona je teď na tebe naštvaná.“
„A odpustí mi?“ pousmál se.
„Ne. Spíš má v plánu zakopat tě na zahradě a na tvojí počest zapálit všechny ty zatracený papíry,“ mluvila jsem hodně příkře. Dřív bych si něco takového vůbec nedovolila. Jenže pokud žijete s takovým člověkem tři roky, zjistíte, jak na co reaguje a jak daleko můžete zajít, než bude mít nutkání stáhnout vás z kůže. A kdyby mi to náhodou nevyšlo a přepískla bych to, naučila jsem se vážně rychle běhat.
„E-hm, to zní přesně jako ty,“ utahoval si ze mě. „Mám pro tebe dobrou zprávu.“
„Oznamuje něco jako tři roky spánku v kuse? Protože pokud ne, nemůže být dobrá.“
„Něco lepšího.“
„Už teď ztrácím zájem,“ řekla jsem mu upřímně a otočila se k němu čelem. Na rozdíl ode mě nevypadal vůbec unaveně. Začínala jsem si říkat, jestli náhodou nejede na nějakých drogách. Na druhou stranu, kdyby to byla pravda, tak bych ho spíš seřvala za to, že se nepodělil. Ne, že bych teda ujížděla na návykových látkách, ale celou noc jsem nespala, dobře? Mám pocit, že brzo umřu, kdežto on vypadá, jako by spánek nebyla důležitá část k přežití. S čím přijde příště? „Hele, Suzy, zkusíme týden nepít, ne? To bude sranda.“ - vážně bych se tomu nedivila.
„Ale neztrácíš,“ zazubil se na mě. Zastrčil mi pramen vlasů za ucho. Už teď se choval podezřele, ať chce cokoliv není to nic dobrého. „Pamatuješ si na Greenwooda?“
„Myslíš toho kanibala, co byl v Arkhamu?“
„Byli jsme tam taky. Neříkej to, jako by to bylo něco špatného,“ odmlčel se a chvilku mi jen koukal do očí. Děsil mě jeho výraz. Byl neklidný, ale stejně měl na tváři úsměv. Ten úsměv byl falešný, snažil se aby to vypadalo mile, ale dohromady s jeho nervozitou to spíš působilo křečovitě. „Každopádně jo, to je on. Dneska nás pozval na návštěvu.“ Už nemluvil dál. A ani nemusel, věděla jsem, kam to směřuje.
„Nikdy mě netaháš do tvých věcí. Takže pokud mě omluvíš, půjdu si lehnout,“ chvilkově jsem pozvedla koutky úst nahoru. Mělo to zdůraznit, jak moc mě to nezajímá. Obešla jsem ho s pýchou. Což znamenalo narovnání v zádech a pozvednutí brady, přičemž ho počestuju pronikavým pohledem. Líbilo se mu, když jsem se takhle chovala. Nedostupně. Na lince jsem položila hrnek.
„Tentokrát tam musíš. Takže se oblíkni, teda pokud si nemyslíš, že pyžamo je super oblek.“
„Nikdy. Mě. Tam. Nedostaneš.“