Crazy? 2 /Jerome Valeska

13. kapitola - Vzorec

- Gordon pov -

„Ty v tom nevidíš vzorec!?“ zařval jsem na Bullocka. Mé nervy už začínaly přetékat přes pomyslný okraj.
„Ne, nikdo ho v tom nevidí,“ zprudka se otočil a silou praštil pěstí do stolu, až se propisky zatřepaly, „krom tebe, samozřejmě,“ odfrkl si podrážděně. Nebyl na tom o nic lépe než já. Já šílel z práce a on ze mě. „Můžeme to prostě nechat být.“
„Jako správnej polda?“ zkrabatil jsem obočí. Tenhle celý systém byl zvrácený a prohnilý skrz na skrz.
„Jo... Teda, co? Ne!“ povzdychl si a bříšky prstů si přitiskl na svá oční víčka. „Prosím tě, Jime, jako normálně přemýšlejícího člověka, prostě to nech plavat. Chápeš? Žádné zbytečné problémy,“ rozmáchl ruce a v očích se mu leskla naděje. Okamžitě jsem to zavrhl rázným zavrtěním hlavou. „Prokrista!“ vyhrkl. „Ty jsi fakt ztracená duše.“
„Nemůžeme to prostě jen tak zamést pod koberec.“
„A proč ne?“
„Protože to je Valeska!“ rozrušením jsem vyhodil ruce vzhůru, „Umíš si vůbec představit, co dokáže napáchat? Protože, nechci teda nic říkat nebo si dokonce stěžovat, ale on právě vyhodil do povětří půlku města!“
„A koho to zajímá? Uvědomuješ si, že on je pro celý Gotham zavřený v Arkhamu? Jak to asi bude vypadat, když jim řekneš, že vlastně byl celé čtyři roky na útěku!?“ křičel, ale tichým hlasem, neměl zapotřebí, aby to věděl někdo další.
„Harvey, kamaráde, on se, do prdele, objevil v televizi! Myslíš si, že si toho, jako nevšimli nebo co!?“ hněvem jsem rudl v obličeji. Byl jsem vyčerpaný, už tři dny jsem nezamhouřil oko.
„Lidi jsou stupidní! Řekneme jim, že ta nahrávka je stará, ale na veřejnost se dostala teprve teď. Jednoduchost, klid, hm?“ nadzvedl obočí.
„Ne! Sakra! Musíme ho chytit.“
„Ty jsi mě vůbec nepochopil,“ povzdychl si a zhroutil se na židli.
Hodil jsem přes sebe sako a poklepal mu na rameno. „Tak pojď.“

***

„Furt je čas na to, to prostě odložit,“ pověděl mi Bullock v autě. Věnoval jsem mu svůj arogantní pohled. „Nebo taky ne,“ zvedl prsty z volantu.
„Město se doslova zbláznilo. Jerome jim dal něco, netuším co, ale fungovalo to. Pokud se chceš zbavit zla, zbav se Valesky.“
„Jak nádherná řeč, nechceš třeba napsat knihu?“ nadzvedl jeden koutek v úšklebku. Uchechtl jsem se a napil se z kelímku, v kterém se nacházela má spása v podobě kávy. „Takže, jaký máš plán?“

„Vážně promyšlené, určitě ti to dalo práci,“ pronesl ironicky a zachmuřil se.
Pokrčil jsem rameny, „Učil jsem se od toho nejlepšího.“
„Je mi to jasný,“ nasadil falešný úsměv, když vešla do místnosti, „Fish! Zlato!“
„Harvey?“ pozvedla ruku s výraznou manikúrou. „Jak je to dlouho?“
„Mooc,“ zazubil se na ni a pak se otočil směrem ke mně.
„Gordon,“ ohrnula ret, příjemný tón se z hlasu vytratil. „Co potřebujete, hoši?“
Vytáhl jsem fotku zrzavého psychopata, už byla celkem stará, Jerome by si měl konečně pořídit novou. „Jerome Valeska. Slyšela jsi o něm něco?“
Zadívala se na fotku, „Nic mi to neříká. Mělo by?“
„Úh, Fish,“ vetřel se do našeho rozhovoru Harvey, „ty snad nevlastníš televizi?“
Sjela ho podrážděným pohledem, „Ejej, rozbila se mi,“ naklonila hlavu na stanu.
„No jasně,“ utrousil jsem. „Nechci jet ve tvých špinavých obchodech, ale-“
„Ale? Broučku, přišel jsi sem žádat o pomoc, už v tom dávno jedeš,“ sáhla po skleničce, co jí ležela na stole a usrkla si z alkoholického nápoje.
„Co chceš?“ zeptal jsem se trošku hruběji než by se u vyjednávání mělo.
„Tady můj parťák tím myslel, co by se ti hodilo na oplátku?“ pokoušel se to chabě zachránit Bullock. Ale Fish na něho i tak evidentně dala.
„Hm,“ našpulila zamyšleně rty. „Chci víc volného prostoru.“
„V jakém rozsahu?“ zajímal jsem se okamžitě. Někde v tom musel být háček.
„Chci ochranu před zákonem. Jistotu toho, že mě nebudete moct zatknout,“ prohlásila rozhodně.
„Óch, klídek, holka, to je trošku přes čáru, nepřijde ti?“ nadhodil můj kolega.
„Ne, ani ne. Buď to a nebo máte smůlu.“

***

Město bylo zažehnuto v plamenech šílenství. Bylo až překvapivé kolik lidí se dokázalo stočit na stranu zla. Byl to smutný pohled, na Gotham, který upadal pod ničivou vlnou obyvatel. Jak mohl kdokoliv vzhlížet k člověku, který to zajisté nemá v hlavě v pořádku? Neříkám nic, Gotham je plný pofidérních obyvatel, ale že zde je tolik bláznů...
„Volal jste mi s tím, že víte něco o Valeskovi, tak mluvte,“ povzbudil jsem jednoho z možných svědků.
„Ano, to vím,“ potvrdil a otočil jeho fotku obrázkem dolů. Což se dalo považovat za dobré znamení - konečně člověk, kterého ten úsměv také znervózňuje. „Je to můj soused.“
Div jsem se nezadávil. „Skutečně!?“ vyhrknul jsem naprosto vyveden z míry.
„No, ano,“ přikyvoval, „ale musím uznat, že na mě dřív působil víc usedle. Jsem si jistý, že to je on... Bydlí s ním takové dvě holčiny. Jedna s ním chodí úplně všude, však víte, jak jeho osobní poskok.“
„To bude Suzanne, předpokládám. To je dívka, kterou před čtyřmi lety unesl. A ta druhá bude zaručeně Quinnová.“
„Hmhm,“ zamručel, „to mi něco říká,“ na chvilku se zahleděl do stolu. „To ta 'Suzanne' nemůže prostě jednoduše odejít... Utéct?“
„Nemyslím si, že by o to měla zájem. Ale to je teď úplně jedno, pane. Musíte mi říct vše, co víte,“ naléhal jsem pod nátlakem času a okolností. Nikdy se nedalo přesně předpovědět, co Jerome udělá příště.
Dal mi adresu jejich bydliště a pár dalších zbytečných detailů. Ani jsem nezašel pro Harveyho, rozhodl jsem se tam vydat na vlastní pěst, když už jsem měl tu šanci být o krok před Valeskou.

***

Nebyli doma, ale vybavený byt měli stále stejně, takže neodešli. Dalo se vyvodit jediné, museli být někde venku.
Probíhal jsem různými ulicemi a vyptával se náhodných lidí kráčejících kolem mě. Hodina, dvě, tři a stále žádná stopa. Nohy mě už začínaly bolet a zoufalství bylo téměř hmatatelné. Zrovna jsem se to chystal vzdát, když se ozval hlasitý křik. RÁNA. STŘELA. A opět křik. Rozeběhl jsem se daným směrem. Zhruba na půli cesty k výbuchu do mě vrazila žena.
„POMOC! PROSÍM!“ brečela a v panice se celá klepala.
„Pššt,“ snažil jsem se jí uklidnit, „řekněte mi, co se stalo.“
„Já nechci umřít,“ špitla a najednou celé její tělo, v mém náručí, ztěžklo.
„Hups,“ hlas, který mohl patřit jedinému člověku. „To jsem vážně nechtěl.“
„Valesko,“ zavrčel jsem a položil mrtvou ženu na zem.
„Jimbo,“ zazubil se pobaveně. Svědek z odpoledne nelhal, Jerome měl hned po boku Suzy. „Ale né!“ vyhrkl a nadzvedl horní část své košile, „Je od krve! Jak jí teď mám vyprat? Neznáš nějaké babské rady?“ mrkl na mě.
„Polib mi prdel.“