Crazy? 2 /Jerome Valeska

16. kapitola - Stres

Venku bylo krásně, sýkory zpívaly a sluníčko prosvítalo skrze žaluzie. (To že v Gothamu vládl chaos a zapalovaly se budovy, vynechávám).
„Tak jak se má moje zlatíčko“ ozval se odkudsi za mnou Jerome a dle tónu jeho hlasu to znamenalo malér.
„Jako někdo, kdo neplánovaně zničil Gotham.“
„Neplánovaně?“ jeho hlas byl plochý, nevýrazný. Opustil obývací pokoj, kde jsem byla a přemístil se do jeho pracovny, (nebo takto té místnosti alespoň rád přezdíval), která byla hned vedle. „Mám takový dojem, že jsi naprosto přesně věděla, co se stane,“ křičel na mě tlumeně díky zdi.
Neodpověděla jsem mu a pouze mu tím potvrdila, že má jednoduše pravdu. Ne, že bych tedy znala skutečnost jeho „malé zvukové vlny“, ale něco jsem očekávala určitě.
Na dolní ret jsem si položila polštářek pravého palce na ruce a horním rtem přejížděla po nehtu. Byla jsem zadumaná a tudíž jsem vůbec netušila nad čím vlastně přemýšlím. Paprsky mě pálily na lokti bez mého povšimnutí. Po chvilce mi došlo, že přemítám nad Jeromem, v tom momentě jsem se bolestivě kousla do palce. „Au,“ sykla jsem si pro sebe a vložila palec do úst, abych ho mohla olíznout, (jako by mi to reálně pomohlo, že jo...).

Přiblížila jsem se k žaluziím a prsty od sebe dvě roztáhla na větší škvírku. Před vchodem do paneláku pochodoval jakýsi podivný mužík. A než že by pochodoval, spíše kulhal. Ou, momentíček. Vzhlédl a já se na něj jen usmála, jako bych celou tu dobu vyhlížela lavičku za ním. Oswald. Co ten tu dělal?
Silný stisk rukou na mých ramenou, můj mini infarkt a rychlé lapnutí po dechu mezi vyděšeným nadskočením. „Plížíš se jak duch!“ vypískla jsem s jednou rukou na hrudi a s druhou napřaženou k Jeromovi.
„Nebo jsi ty hluchá,“ pokrčil rameny.
Nakrčila jsem nos a uraženě se k němu otočila zády, takže jsem byla opět čelem k oknu.
„Ale prosím tě, frfňo jedna,“ zasmál se a položil si svoji bradu na mé levé rameno. Odvodila jsem si, že má celkem dobrou náladu a tak jsem se nebála ho chytit za ruku a přitáhnout si ji k tělu. Zkoumavě jsem přejížděla přes jeho klouby prstů. Jako bych si mohla zapamatovat každou pihu, každou rýhu,...
Začal mě líbat na krku a já se od něho odtáhla. Podíval se na mě pohledem, který jasně říká, že neví, co udělal špatně.
„Nechci sex,“ řekla jsem a sklopila pohled k zemi, protože jsem měla nepříjemného pocitu „hoření tváří“.
„Oh, super,“ odpověděl naprosto nezúčastněně. (Protože on nikdy nemohl cítit to co já. Tohle uvědomění mě zraňovalo). „Venku na mě čeká Cobblepot a celkem to spěchá,“ zmizel zpět do své pracovny a za chvilku se vrátil s cestovní taškou přes rameno, která byla naplněná bůhví čím.
„Počkej!“ vyhrkla jsem a doběhla k němu do chodby. Dlaně jsem mu položila na tváře, abych si ho k sobě přitáhla, co nejblíže. Udiveně nadzvedl obočí a kdyby jen věděl, že v mém momentálním chování je skrytá aspoň troška citu, vlepil by mi facku, otočil by se a zmizel co nejdál by mohl. Na což byl, díkybohu, až moc neznalý jakýmkoliv emocím. „Máš tolik temnoty ve svých očích,“ zašeptala jsem a vnímala jeho dech. Zazubil se, načež jsem ho konečně pustila. Ani jsem si neuvědomila, jak dlouho si ho držím u obličeje.
„Wau,“ zatleskal, „měla by ses dát do nějakého kroužku poezie.“ Chvilku se zapřemýšlel a poté kamsi odběhl. Když se vrátil tam, kde mě nechal, slyšela jsem šustění sáčku. Otočila jsem se za zvukem. „Tady máš ty brusinky a nezlob mi tu,“ usmál se a hodil mi je. Chytla jsem je do ruky a pobaveně se zasmála - Nedávno jsem ho totiž neskutečným způsobem prosila o brusinky, jakou jsem na ně měla chuť. Potěšilo mě, že si na to vzpomněl.
„Rozkaz, pane,“ zasalutovala jsem mu se smíchem. Z venku se ozvalo troubení auta.
„Tak jo, ale teď už fakt spěchám,“ s ďábelským a zároveň spokojeným úsměvem si ze stolečku vzal svou pistoli. „Kdyby se tu náhodou objevila Harley, vzkaž jí, že ty věci co chtěla, má na stole v kuchyni.“
Opřela jsem se levou půlkou těla o zeď a přikývla. „Měl by ses šetřit, jsi pár dní po prodělání náročné chřipky.“
„Hm,“ broukl naprosto nezaujatě a nazouval si botasky. „To jsi četla na lékařském fóru na Googlu?“ vysmál se mi ironicky, když vstával z podřepu.
Zaskočilo mě, když se Jerome zcela dobrovolně natáhl pro polibek předtím, než otevřel dveře na chodbu. Překvapilo mě hlavně to, že od něj to vůbec nepůsobilo strojeně nebo nuceně.
„Počkej, ona na tebe Harley něco má?“ zajímala jsem se, poslední dobou dělal dost věcí podle ní.
„Ne,“ usmál se a zabouchl dveře před jakoukoliv mojí další otázkou.
Zničehonic se mi rozklepala kolena a během pár vteřin se mi povedlo sjet po zdi až na zem. Nechápu způsob, kterým mě pokaždé dokáže dostat do kolen, doslova...

***

S nohama na pohovce jsem bedlivě sledovala televizi. Pojídala jsem své brusinky, i když díky nervozitě jsem se nedokázala soustředit na jejich kysele nasládlou chuť.
Den se pomalu blížil ke konci a Jerome se stále nevrátil. V televizi o něm neběžela jediná zmínka... Tedy krom toho, jak zařídil šílenství v Gothamu.
Zaslechla jsem rachocení klíče v zámku. S planou nadějí jsem vyskočila na nohy a zklamaně si povzdychla při spatření Harley.
„Neviděla jsi Jeroma?“ zeptala jsem se jí v již viditelném stresu.
„Taky tě ráda vidím,“ zamračila se, „ale ne, neviděla. Proč?“
„Už je nějakou dobu pryč a...-“ nevěděla jsem, jak chci dokončit větu. I mně už to začínalo připadat paranoidní.
„Holka, je to Jerome, ten si mizí a objevuje, jak se mu zachce. Moc bych to neřešila.“
„Já vím, ale teď jde po něm skoro každý z okrsku, takže...“
„Takže vůbec nic. Je to Jerome, do zítra se objeví s tím, že se stěhujeme, protože se mu povedlo zničit celé město,“ zasmála se.
„Asi máš pravdu,“ pokývla jsem trošku jistěji.
„To si piš, že mám,“ usmála se a pohladila mě po paži, jako by se snažila mě uklidnit. „Mimochodem, nenechal mi tu Jerome nějaké věci?“
„Jo, zmiňoval se, jsou v kuchyni,“ oznámila jsem jí a natáhl ruku směrem k jídelní místnosti, i přestože Harley věděla, kde to je.
„Mohla bys mi to prosím jenom rychle donést? Spěchám.“
„Samozřejmě,“ pokývla jsem na souhlas a zaběhla do kuchyně. Igelitová taška ležela na stole, chtěla jsem ji jenom popadnout a odejít, ale všimla jsem si něčeho, co upoutalo mojí pozornost. Vyndala jsem tu krabičku z tašky, jako by mi bližší prozkoumání řeklo víc. Těhotenský test?
„Suzy?“ zavolala na mě vysokým hlasem z chodby.
„Už běžím,“ křikla jsem ve zpětné reakci a zběžně hodila těhotenský test zpět do tašky. „Děkuji,“ usmála se, převzala si ode mě igelitku a zmizela pryč.

_______
INFO
Normálně nic takového „pod čarou" nepíšu a velmi brzy to smažu, až si to přečte dostatek lidí. Což by mě také zajímalo, zda mi tu zůstal ještě alespoň jeden čtenář?
Moc se omlouvám za dlouhatánsky dlouhou prodlevu ve vydání další kapitoly. Ale nebojte se, rozhodně to nechci nechat nedodělané, už mám naplánovaný děj a tento příběh mě doopravdy baví psát. To jen ten čas je bohužel proti mně.
Už jsem si teď trošku spravila režim, tak se mi snad povede nadepsat si nějaké kapitoly dopředu. Chci teď chviličku vydávat ob den/každý třetí den, abyste se mohli opět aspoň trošku vžít do příběhu. Ale to nevím, jak se mi poštěstí.

Btw. Hlásil se z vás někdo na střední školu? Dostali jste se, kam jste chtěli?
A pokud jste mladší, už víte na jakou se asi budete hlásit? (Popř. starší, kam chodíte?)
- Odpovídat mi na to nemusíte, ale zajímalo by mě to. :D