Crazy? 2 /Jerome Valeska

4. kapitola - Záložní plán

„To tu budeme jen tak sedět, zatímco ten skrček vzadu bude řvát?“ říkala jsem stále klidným hlasem, ale hněv už se nedal moc dlouho potlačovat. Já tak moc nesnáším městskou dopravu...
„Ano, ano budeme,“ odpověděl mi s klidným hlasem Jerome, ale stejně mu u toho cukala dolní čelist.
„Fajn.“ odsekla jsem a se založenýma rukama se opřela do sedačky. Stále jsem čekala na to, až mi laskavě objasní, proč a především co tu děláme.
Když se k tomu stále neměl, hlasitě jsem si povzdychla. Stále žádná odpověď.
„Jerome? Prosím pěkně, co tu děláme?“ zeptala jsem se ho na pokraji psychického zhroucení. Proč to dítě musí tolik hulákat. Copak nevidí, že tu sedí tři, ne příliš v pohodě, lidi?
„Čekáme.“
„Na co?“
„Na načasování.“
„Jdi někam,“ sykla jsem a pokoušela se ignorovat jeho evidentní snahu mě vytočit ještě víc. Nevím, jestli vyčkával, až to dítě zabiji sama.
On by pak jenom přišel s tím jeho výrazem: proč-jsi-to-udělala-vždycky-všechno-pokazíš, a přidal by do toho trochu toho svého: já-za-nic-nemůžu pohledu. Pak bych po něm nejspíše skočila... Nikoho už nezajímá jestli za účelem vlepení facky, nebo sexu. (Dost možná obojí.)
Jerome se jenom uchechtl a já si uvědomila, že svírám ruce v pěst. Hluboce jsem se nadechla, vydechla a uvolnila stisknutí.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se provokativně.
„Naprosto fajn,“ cukla jsem k němu hlavou tak prudce, až mi zaplápolal culík. „Nikdy mi nebylo líp.“
„Dobře,“ usmál se. A i když byl jeho hlas, až ledově klidný, jeho tep skákal nepřirozenou rychlostí, žíly na rukách mu nabíhaly a v obličeji měl načervenalou barvu. Hráli jsme mezi sebou hru, kdo z koho. Zatímco Harley v klidu chrápala za námi. Netušíc, že přemítám nad tím jak ji uškrtit. To chrápání, už je fakt moc.
„Copak, květinko? Nebudeš potřebovat objednat na kurz zvládání vzteku?“
„Oba moc dobře víme, že by mi netrvalo dlouho zaškrtit učitele.“
„Ne, to ne,“ uchechtl se a lehce naklonil hlavu doprava.
„A stejně tak dobře urvat ji tomu dítěti... Takže, řekni mi proč bych to neměla udělat?“ Potom co jsem z něho nemohla nic dostat, jsem se rozhodla jít jiným směrem.
„Hm,“ broukl, „protožé... nás nechceš prozradit.“
“Prozradit, jo?“ ptala jsem se pochybovačně. „Jo,“ zazubil se a naklonil k mé hrudi. Jazykem jezdil po mé klíční kosti. (Nikdy jsme se moc nezabývali tím, co je vhodné dělat na veřejnosti a co ne.)
„Zlatíčko moje,“ řekl to hlubokým, až majetnickým hlasem. A mě vážně ani v nejmenším nevadilo patřit mu. „Byli jsme pryč tři roky, většina si už na nás nevzpomíná a rozhodli se zapomenout. Co z toho plyne pro nás?“ Jeho horký dech mě zašimral na ušním lalůčku.
„Výhoda,“ vydechla jsem zrychleně. Jemně mi skousl ucho mezi zuby a špičkou jazyka si hrál s mojí náušnicí.
„Přesně tak,“ zašeptal sladce a rty mi políbil kost za uchem. „Můžeme je sledovat.“
Hluboce jsem se zasmála.
„Ty jeden malej hajzle,“ ušklíbla jsem se mezi zuby. „Ty chceš dostat Gordona. Jde ti o to, abys přišel s veškerou parádou.“
„Nelíbí se ti to?“
„Záleží na tom?“ najednou se prudce odtáhl a já zalapala po dechu.
„Jasně, že záleží. Proč by nemělo?“
„Já nevím, protože je to tvůj plán?“ usmála jsem se na něho trošku zdráhavě. Nevypadal naštvaně, ale spíš vyveden z míry.
„Záleží mi na tvém názoru. Když se ti něco nebude líbit, dá se to poupravit, nebo změnit,“ pověděl a stále na mě koukal lehce vyděšeným pohledem v očích.
„Já vím, že jo. Co se to s tebou děje?“ nervózně jsem se zasmála. Jako jo, byl roztomilý, když se o mě zajímal. Ale tohle bylo něco jiného.
„Nic... Já jenom,“ povzdychl si, „nechci aby sis připadala méněcenná, nebo nedůležitá,“ sklopil pohled.
„Díky, až do teď jsem si tak nepřipadala,“ zasmála jsem se. Prsty jsem ho vzala pod bradou a otočila tak, aby se mi díval do očí. „Jsem v pohodě, Jerome. Dobře?“
Neodpověděl, protože mu začal vyzvánět telefon. Vylovil ho z kapsy a otráveně vzdychl, nezapomněl protočit očima.

„Ano? Co? Ne. No, prostě ne. Mně to je úplně jedno. Co já vím? Jsi dospělý, sakra, nejsem žádný tvůj taťka, co nad tebou dohlíží. Jak že se pohnul? Co mám dělat s tím, že ti nechce dát klíč? Uvědomuješ si, že jsem tak šest hodin od tebe, že jo?“ dvěma prsty si promnul oči a zavrtěl hlavou. „Panebože, máš snad zbraň, ne? Tak co třeba ji použít. Víš to se většinou dělá, když ti něco nevyjde jak mělo. Doufám, že střílet si nezapomněl? To nemyslíš vážně, jak žes ji ztratil? Prosím tě, můžeš... můžeš mi vysvětlit, jak se ti povedlo ztratit zbraň? Tak mu třeba vypíchni oči a narvi si je do prdele!“ křikl a zavěsil. Samozřejmě se na nás celý autobus otočil. Jerome je úspěšně ignoroval.
Otočil se na mě s úsměvem - jenom pro vysvětlení: tyhle telefonáty v naší domácnosti byli denním chlebem.

„To byl Oswald,“ vysvětlil mi a políbil mě na rty.
„Co zase provedl?“
„Chtěl vyloupit nějaký trezor nebo co - to není důležitý. Podstatný je, že použil málo anestetik a ten hlídač se probral. Oswaldovi se povedlo ztratit zbraň, což mi vážně hlava nebere. A aby toho nebylo málo, jeho záložní plán jménem Nygma mu nebere telefon. Nevěděl si rady a nevymyslel nic lepšího, než že zavolá někomu, kdo je od něho několik kilometrů.“
„Ale ty mu pomůžeš, že jo?“ optala jsem se se stálým pohledem na něm.
„Jasně, že mu pomůžu. Už jsem poslal esemesku jednomu ze známých, co by měl být poblíž,“ zapípal mu mobil a on v rychlosti projel příchozí zprávu. „A ten mi právě potvrdil, že to vyšlo.“
„Ty jsi prostě hodná duše,“ usmála jsem se a objala ho kolem pasu.
„Ne, jenom vím, že mi pak bude dlužit. A to se hodí,“ vyvrátil mi mojí domněnku a rty přitiskl do mých vlasů.
„Nech mě v tom, že jsi hodná duše,“ zasmála jsem se.
„Kdybych byl hodná duše, neseděli bychom tady s tím uřvaným Satanášem vzadu.“

Otočil se na nás chlap, co seděl před námi s vyděšeným výrazem ve tváři. Nějak mě napadlo, že slyšel celou naší konverzaci. Copak nezná sluchátka?
„To my jen tak žertujeme,“ usmál se Jerome. Muž se stále vyděšeně otočil zpět dopředu, dneska už asi neusne.
„Takže,“ ozval se Jerome, neřešíc vyděšenou osobu před námi, „kde jsme to skončili. Áh, už vím.“
Naklonil se zpět k mému krku a jemně do úst s použitím zubů vtahoval mojí kůži.