Crazy? 2 /Jerome Valeska

15. kapitola - Chaos

Koukala jsem na skomírajícího Jeroma, který pochodoval po místnosti a popotahoval. Natáhl se po nějakých papírech a pročítal si je. (Divila bych se, kdyby přes slzy něco reálně viděl.)
„Proč si prostě nelehneš?“ optala jsem se ho a kousla si do chleba. Paličatě se na mě otočil.
„Protože mi nic není!“ vykřikl naštvaně. (Možná to mělo co do činění s tím, že ho už takhle otravuji od rána).
Vstala jsem z gauče a postavila se před něj, trošku udiveně na mě zíral. Sebrala jsem mu papíry z rukou a odložila je na konferenční stolek. „Jerome,“ chytla jsem ho za ramena, abych se mu mohla dívat přímo do očí, „pozvracel jsi mi boty. Jsi nemocný, dobře?“
„Já jsem naprosto v pohodě,“ usmál se a po asi vteřinové odmlce, kýchl. Nadzvedla jsem obočí.
„Oh, vážně?“ založila jsem si ruce na hrudi. „Proč si prostě nelehneš? Je to nachlazení maximálně na týden, když to vyležíš. Město je díky tvému výstupu vzhůru nohama.“
„A?“ otřel si hřbetem ruky oči. „To je přece dobře, ne?“
„Jasně, že je. Ale pochop, můžeš si odpočinout a absolutně nic se za tu dobu nestane.“
„Hm, popřemýšlím o tom,“ mrkl po mně a odkráčel si pryč z místnosti.
Dostat ho do postele bylo náročnější než obvykle, ale nakonec ho k večeru - místo mě - složila horečka.
„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se, neurčitě zamumlal a přetáhl si peřinu přes hlavu. „Chápu to tak, že ti přinesu Ibalgin.“

Sedla jsem si na kraj postele a podala Jeromovi skleničku s vodou a prášek. Byl opocený a pramínky vlasů se mu lepily k sobě.
„Občas mě fakt štvou tvoje kecy,“ řekla jsem mu a prsty mu prohrábla vlasy.
„To mi je jasný,“ ušklíbl se a otočil se aby mohl odložit skleničku.
„Někdy mám pocit, že tě nemůžu vystát, jako bych tě prostě nesnášela,“ pokrčila jsem rameny.
„To bude muset být pravá láska,“ slabě se zasmál. „Copak, Suzy? Jsi do mě snad zaláskovaná?“
„Ne, pitomče,“ odsekla jsem. „Přesně tohle jsou totiž ty situace.“
„Jsi naštvaná na nemocného člověka?“ udivil se.
„Už to tak bude,“ přikývla jsem a natáhla se vedle něho. Jen tak jsme tam leželi a dívali se jeden na druhého. „Máš pěkné oči,“ řekla jsem zničeho nic.
„Hm?“ pousmál se.
„Nepřijde ti to divný?“ zeptala jsem se Jeroma a pohladila ho po jeho narůžovělé tváři.
„A co přesně? Možná jsem trochu mimo, ale nějak mi to nedochází.“
„Tohle celý. My dva. Občas mi to připadá na hlavu. Skoro pořád nás někdo spolu dává dohromady.“
„Protože nevědí, co spolu máme,“ odpověděl mi a propletl si se mnou prsty. Bylo to tak zvláštně intimní.
„Jak by taky mohli? Nevím to ani já,“ zasmála jsem se, i když to ve své podstatě nebylo nic vtipného, mně ale bylo do smíchu.
„Jasně, ale to furt nemění nic na tom, že to neví ostatní,“ Jerome si protřel oči, „tohle je na mě, v tuhle chvíli, až moc náročná konverzace.“
„Já vím, měl bys spát,“ políbila jsem ho na rty. „Jestli to od tebe chytnu, Jerome Valesko, tak jsi mrtvý muž!“
„Tak tu se mnou nelež a pořiď si roušku, chytrolínko,“ pousmál se a zakašlal. Chytla jsem cípy deky a přitáhla ji blíž k jeho bradě.
Jen tak jsem tam polehávala a pozorovala ho, jak usíná.
„Miluji tě,“ pronesla jsem ke spící kreatuře, „ani nevím proč ti tohle říkám. Proč mají lidi neustálé nutkání říkat své pocity nahlas?“

*** (o týden později) ***

„A tím můžeme zničit celé město!“ rozplýval se Jerome.
„Je hezké tě zase vidět ve své kůži,“ rýpla jsem si do něho. „Takže, co máme dneska na plánu?“
„Vyrazit do ulic Gothamu, mezi lidi, trošku se pobavit,“ ušklíbl se zlomyslně.
„Nevím proč, ale už teď mi to trošku smrdí.“
„Ale stejnak se budeš bavit,“ prohodil zatímco si oblékal bundu. Přes rameno si nandal černou lakovanou tašku.
„To přece nijak nepopírám!“ přehodila jsem si přes šaty sáčko a vydala se za ním.

Ulice byly rušné jako obvykle. Lidí bylo všude dost a zbraní dva krát tolik. Viděla jsem tak šest loupeží ve stejnou chvíli. Jerome se zhluboka nadechl.
„Není to nádhera?“ - Někdo za ním právě podpálil budovu.
„Ty jsi pyšný, co?“
„Na svojí práci? To si piš, že jsem,“ zazubil se. Musela jsem se pousmát.
„Kam tedy jdeme?“ - Neznámý v černé masce mě začal tahat za kabelku, Jerome ho bez váhání zastřelil. „To bych zvládla sama!“ vypískla jsem uraženě.
„Jojo, jasně. Tvá sebeobrana je stále na bodu mrazu,“ mávl rukou.
„Co tím chceš jako říct?“
„Že kousek odsud je skvělá restaurace a tam si taky půjdeme sednout,“ chytil mě za ruku a vůbec si nelámal hlavu s tím, že jsem na něho zrovna naštvaná.